Holčička, která nechtěla vyrůst

Kapitola 5.-Věčné vězení

26. září 2012 v 15:56 | Isabelle Caro
Jednou, když mi bylo pět, zůstala jsem sama s Josephem, zatímco maminka jela do Bretnaně navštívit nemocného dědečka.
V předvečer dědečkova přijetí do nemocnice se maminka vypravila do Brestu. Než odjela, zvedla mi prstem bradu, přinutila mě, abych se jí dívala do očí, a pak mi začala přikazovat. Důraz kladla na každé slovo, aby mu dodala na významu:
"Hlavně nesmíš chodit ven, ano? I kdyby ti to tatínek nabídl, tak odmítneš, rozumíš? Musíš mi to slíbit, odpřisáhnout. Jestli mě poslechneš, přivezu ti spoustu dárků. Ale když půjdeš ven, nedostaneš nic. Rozumíš? Nebudeš chodit ven!"
"Ano, maminko, slibuju, přísahám."
Nikdy jsem mamince neodmlouvala. Chtěla jsem být hodná holčička, dělat jí jen samou radost, aby se mnou byla spokojená.
Nazítří ráno mi Joseph nabídl, ať s ním jdu do vesnice pro chleba. Oknem jsem viděla, jak se větve kymácejí ve větru. Mrholilo, ale já umírala touhou nabídku přijmout, abych ucítila na tváři vítr a déšť a abych se z plných plic mohla nadechnout čerstvého vzduchu a nemít přitom na obličeji šály jako náhubek. Ta touha po svobodě, po útěku, z níž jsem měla až mravčení v nohách, byla strašně silná a přímo mě táhla ke dveřím. Ale jako kdyby byla maminka někde schovaná v mé hlavě, slyšela jsem, jak neustále rytmicky jako refrén opakuje: "Nesmíš chodit ven, když půjdeš, dozvím se to." Nemohla jsem ji neposlechnout, chtěla jsem, ale nešlo to.
Touha, která mě ještě chvilku táhla ke dveřím, se proměnila v jimou, mocnejší sílu, jež mě doslova přibila na místě. Hrůza mě paralyzovala a vina mi zabořila nohy do země, jako by to byla kotva. Slyšela jsem se, jak odpovídám: "Ne, děkuji, radši zůstanu doma."
Dveře se za Josephem zavřely, odešel a já zůstala zmítaná mezi slíčeností a úlevou. Není poslušnější vězeň než ten, který spolupracuje se svým žalářnikem.
Později během dne mě Joseph vystavil dalšímu pokušení.
"Proč si nejdeš hrát do zahrady? Přestalo pršet a není tam zima. Podívej, dokonce vysvitlo sluníčko."
Znovu jsem odolala. Kdybych vystrčila nos z domu, maminka by se to dozvěděla, vycítila by to z mého chování, nedokázala bych tak přesvědčivě lhát. Takové riziko jsem nemohla podstoupit. Protože co by se dělo pak, až bych zůstala s maminkou sama?

Už dávno byla tma, když se maminka vrátila. Přinesla mi spoustu dárků, jak slíbila. Zatímco jsem si je rozbalovala, vyptávala se mě:
"Šla jsi ven, viď? Vím, že jsi šla, zbytečně mi budeš lhát."
Marně jsem tvrdila, že jsem nevinná, přísahala na Bibli. Maminka mi nevěřila. Celé dny na mě dorážela:
"Řekni, že jsi byla venku, řekni to, ať s tím skoncujeme."

Jak sem neměla věřit, že peklo začína hned za venkovními dveřmi, že svět je vydlážděný hrozbami, příliš nebezpečnými pro malou holčičku? Jediná jiná přijatelná hypotéza byla, že jsem nějaká zrůda, kterou je nejlepší držet pod zámkem, daleko od lidských pohledů. Jako alternativa to nebylo tak strašné...
Naštěstí tu byla kouzelná bedna, jak jsem říkala televizi. UKazovala mi venkovní svět, plný hovořících a smějících se lidí. Bylo to mé okno do opravdového života, můj důvod věřit, že existuje něco jinéhoo než zůžená a vězeňská existence, k níž jsem byla odsouzena. Díky televizi jsem měla přátelé, hrdiny seriálů a oblíbených kreslených filmů. Když jsem byla s Bellou a Sebastianem nebo s princeznou Sarah, zapomínala jsem na svůj smutek. Ale jednotlivé epizody byly příliš krátké, a když skončily, cítila jsem se ještě osamělejší než předtím.
Kdybych byla menší a hubenejší, mohla bych možná vklouznut do videa. Maminka mi zakazovala chodit ven, a ne procházet se po filmech. Mohla bych se stát součástí příběhů, které se odehrávaly daleko odtud, nebo v jiné době, a mohla bych být svobodná.

Maminka mě učila pět dní v týdnu, trochu dopoledne, trochu odpoledne. Ale často byla tak unavená, že během hodiny usnula. I když v noci spala; věděla jsem to, protože mi chrápala do ucha.
Mými nejoblíbenejšími předměty byla francouzština, dějepis a samozřejmě zeměpis, protože při něm jsem se mohla toulat po světě. Maminka neměla moc ráda matematiku, proto si od té doby nejsem moc jistá, když dojde na čísla. O geometrii vůbec nemluvím, to byla noční můra. Ale přesto jsem se ráda učila. Když maminka usnula, dál jsem si četla v učebnicích a dělala úkoly.
Víc než to, snila jsem, že jsem ve škole, že sedím vedle jiné holčičky, že si spolu hrajeme nejrůznejší hry, že skáčeme přes švihadlo. Počátkem září v televizi ukazovali malé děti, které plakaly, že musí jít do školy. Vůbec nevěděly, jaké mají štěstí! Já bych obětovala ruku, kdybych mohla být na jejich místě, a řvala bych radostí, kdybych mohla vejít do třídy.
Už jsem měla plné zuby panenek, hromadících se v mém pokoji. Nesnášela jsem ty mrtvé oči a falešné červené tváře. Moje fantazie se zablokovala, už jsem si nedokázala namlouvat, že jsou to opravdové holčičky, viděla jsem jen umělou hmotu nahrazující skutečnou kůži a brilantinu, po níž se jim leskly vlasy. Ale zoufale jsem potřebovala přátelé. A tak jsem si je začala vystřihovat z časopisů a prodejních katalogů a taky jsem je začala malovat. Chyběla jim sice plastičnost, ale výhodou bylo, že jsem jim mohla podle chuti měnit obličeje nebo si jich vyrobit tolik, že jsem až nevěděla, kde mi hlava stojí.

Ze všech ročních období a svátků jsem měla nejradši Vánoce. Od sedmi let jsem mohla chodit na půlnoční. Zbožňovala bych to, kdybych nebyla nucena mít hlavu zabalenou do šál od východu z kostela až po okamžik, kdy se za mnou zabouchla dvířka u auta. Dav, jenž se tlačil v maličkém vesnickém kostelíčku, a zapálené svíčky, jejichž světelný odraz se mihotal na barevných prosklených oknech, vytvářely úžasný obraz pro člověka, jehož život se scvrkl na sedmdesát metrů čtverečních tři sta šedesát dní v roce. Nebyl to o moc větší prostor než vězńova cela a možná menší neš pustý ostrov Robinsona Crusoa.
Maminka milovala Vánoce natolik, že je slavila několikrát. Dělali jsme Vánoce doma, na verandě, a dokonce v zahradním domečku, kam jsem mohla mimořádně zajít s hlavou obalenou třemi šálmi. Všude byly stromečky a pod nimi dárky.
I na Velikonoce jsem mohla ny chviličku vyjít do zahrady a hledat velikonoční vajíčka. Maminka mě vždycky navlékla do lyžařské kombinézy a hlavu mi zamotala do tří šál. Jednou byla v dubnu venku strašná zima, a tak zajíček umístil všechny pamlsky po domě, což jsem přijala s úžasem. Všude se válela čokoláda, vajíčka, zajíčci a beránci. Snědla jsem jen malé čokoládové kuřátko a jedno vajíčko, zbytek se schoval na příští rok.
Kdybych nenechala panenky napsat si o vánoční dárky, maminka by vyvolala scénu. Panenky představovaly malé holčičky, o tom se nesmělo diskutovat. Když mi Joseph ukazoval dárky pod stromečkem, neustále opakoval: "Vidíš, nemáš si na co stěžovat! Nemůžeš říct, že bychom tě nerozmazlovali!" Netroufala jsem se přiznat, že bych nejradši ty hračky vyměnila za čtvrt hodiny na čerstvém vzduchu, bez šál a v přítomnosti dětí mého věku.
Kdyby Joseph nebyl pořád pryč, možná by maminku přesvědčil, aby mě nenechávala doma zavřenou. Vůbec si nedovedl představit, co se tu odehrává. Tak proč nic neřekl? Proč mě nebránil?

Když jsem se mu snažila vylézt na klín a pomazlit se s ním, odstrčil mě.
"Slez, jsi moc těžká, bolí mě nohy, mám v nich křeče."
Podle toho, co jsem viděla v televizi, se opravdový tatínek takhle nechoval. Proč mě ten můj nemá rád? Přesto si myslím, že když se vracel z cest a přivážel mi spoustu panenek v lidových krojích, že na mě musel myslet. Ale stejně mě huboval pokaždé, když jsem se snažila přivábit jeho pozornost. On sice byl hodný, jenomže jen tenkrát, když jsem ještě byla malá.
Nemohla jsem mu říct, že ho mám ráda, měla jsem hrozný strach, aby si maminka nemyslela, že ji opouštím, a aby nezačala žárlit. Často mě nutila, abych si mezi nimi vybrala. "Jsi radši s tatínkem, nebo s maminkou? Vím určitě, že máš radši tatínka."

Kapitola 4.-Malé zabité smrtí

24. září 2012 v 14:15 | Isabelle Caro
Joseph na zahradě postavil malý dřevěný domeček, který měl být přesnou kopií domu, v němž jsme bydleli. Instaloval tam část mých hraček - malou kuchyňku a miniaturní stoleček-, abych si mohla hrát s panenkami na večeři. Bylo to překvapení k mým čtvrtým narozeninám. Maminka mi jen zřídka dovolovala přeběhnout těch třicet nebo čtyřicet metrů, které dělily domeček od domu. Když jsem svolení dostala, muselo být krásné počasí a maminka mi zakryla třičtvrtě obličije, nejdřív jednou šálou, pak dvěma nebo třemi, Skončila u pěti. Skrze všechny ty šály, které mě lechtaly v nosních dírkách, mi byly vidět jenom oči. Když jsem měla takhle zavázaný obličej, sotva jsem mohla dýchat. Ale nic jsem neříkala, prtože jsem si myslela, že je to normální.

Od chvíle, kdy mi bylo osm, mi maminka dvakrát nebo třikrát ročně, hlavně na Vánoce, dovolovala, abych s ní šla do hypermarketu. Lidé, kteří nás na parkovištu potkávali, se za mnou otáčeli. Někdy se některý troufalejší člověk zeptal, proč mám hlavu zavázanou šálou a proč ji nemám jako obvykle na krku. Maminka tónem, jenž nepřipouštěl žádnou další diskuzi, odpovídala, že mám hroznou rýmu.
Z pohledů a komentářu, které jsem vídavala a slýchávala, jsem začínala chápat, že je neco špatně. Proč musím mít zavázaný nos a ústa? Nakonec jsem si začala myslet, že nejsem norální já. To vysvětlovalo i skutečnost, že mě maminka nechtěla pouštět do školy.

Kromě učitele na housle Jeana-Marka, té paní, co nám nosila nákupy, a jednoho tatínkova kolegy, který se u nás někdy zastavil mezi dvěma pracovními schůzkami, k nám nechodil nikdo. Jen jednou za rok přijížděla moje prateta. Vozila mi bonbony a mamince dávala peníze. Od hádky s Bobbym jsme už nejezdili na prázdniny. Maminčinu rodinu jsme vídali je na Vánoce, kdy jsme jezdili do Bretaně k dědečkovi a babičce.
Pokaždé, když jsme tam přijeli a babička mě uviděla, vykřikla: "Jak jsi vyrostla!" Matka zabručela: "Ake ne, ale ne."
Nebyla jsem na lidi zvyklá, dokonce ani na příbuzné ne, a byla jsem strašně ostýchavá. Sedávala jsem v koutě a čekala, až mě někdo osloví. To se nestávalo často, protože moji bratranci, synové strýčka Louise, se mnou nemluvili a dospělí hovořili jen mezi sebou. Pouze Jacotte se mnou mluvila, když zrovna netrpěla návalem deprese. Zdálo se, že byla jediná, které se něco nezdálo, protože se mě vyptávala na školu a na kamarády. Maminka mi připravila detailní lži. Dokonce jsem se musela naučit jméno učitelky a křestní jména mých imaginárních spolužaček a vědomě jsem tyto lži šířila. "Jacotte je moc zvědavá," říkavala mi maminka, aby tyto bajky ospravedlnila.
Dědeček byl hodně nemocný, slyšela jsem, jak babička říka, že rakovina už pokročila. Nebyly to moc vedelé Vánoce, ale každopádně to bylo jediné dobrodružství, při němž jsem se dostala z domova. Stačilo, že jsem nemusela trávit dny a noci jen s maminkou. Byla bych šťastná, kdyby cesta trvala ještě déle. Projížděli jsme městečky a vesnicemi ozářenými vánoční výzdobou.
V Arobonne-la-Foret se časro stávalo, že maminka se mnou usnula v mém pokoji, na polštářích, naházených na zem vedle pohovky z ratanu, která mi sloužila jako postel. Stávalo se to, i když byl její manžel doma. Jemu to bylo každopádně fuk.
Maminka se neustále bála, že nastydnu. Nesměla jsem se mýt v koupelně, říkala, že se tam špatně dovírá okno a že je tam průvan. Nesměla jsem tam chodit dokonce ani v létě, když bylo třicet stupňů ve stínu. Maminka mě myla v plastové vaničce pro miminka, postavené uprostřed obýváku. Když mi hlavu namydlila šamponem, na spláchnutí používala minerálku z lahve, protože tvrdila, že voda z kohoutku je moc vápenitá, že po ní tmavnou vlasy a ničí se oči. Pro kho a pro co chtěla, aby se mi vlasy leskly?
Záchod se nacházel v koupelně, a ani tam jsem nesměla chodit. Musela jsem používat nočník pro miminka.
Na noc mi dávala maminka pod pyžamo plínku. Byla jsem už ale dost velká, bylo mi skoro sedm a už dávno jsem se nepočurávala. Ale maminka říkala, že člověk nikdy neví a takhle aspoň bude klidně spát.

K trpasličím slepicím, které se hojně množily, přibyly brzy kočičky, jejichž počet se také neustále rozrůstal. Vídala jsem je, jak si hrají venku, ale nesměla jsem jít za nimi. Někdy maminka jednu přinesla dovnitř a pro mě to byl svátek, protože jsem měle kamarádku na hraní. Ale velmi brzy jsem byla zbavena i téhle radosti, protože kočičky onemocněly. Dostaly nějaký zánět sliznic nebo chytili nějaký kočičí vir. Nesměla jsem se k nim ani přiblížit, protože jim hrozně teklo z očí. Spousta zvířat v domě sloužila mamince jako záminka, že jsme nemohli jezdit na prázdniny. Kdo by se pak o ně staral?
Maminka pořád nutila tatínka, aby kočičky vozil k veterináři, že jsou na tom tak špatně, že nemají šanci se z toho dostat. Já jsem lékaře neviděla od svých čtyř let. Když jsem kašlala nebo když mi teklo z nosu maminka mě ošetřovala léky, které koupila v lékarně. Sama, samozřejmě.
Když se tatínek vracel od veterináře, ptala jsem se maminky, jak se mají malá nemocňátka. Pokaždé mi odpověděla, že se brzy vyléčí. Pak jsem ale rodiče několikrát přistihla, jak mluví o tom, že kočičky jsou mrtvé.

Protože jsem si s kočičkami nesměla hrát, našla jsem si jiné kamarádky: panenky. Nejradši jsem měla ty velké, ty, které připomínaly velikostí skutečná miminka. Byla to krásna fikce. Rozsadila jsem je po dvou, jako bychom byly ve škole, nebo jsem je posadila na pohovku do řady a mluvila jsem na ně, jindy jsem s nimi zase chodila po obýváku a vyprávěla jim, že se procházíme po městě.
Taky jsem je bila. Nejen když neposlouchaly. Bila jsem je před maminkou, aby viděla, jak se musí zacházet se zlobivými holčičkami. Chtěla jsem, aby mě bila, aby mi nasekala na zadek, vařečkou nabo páskem, protože pak by možná přestala plakat a nebyla by tak smutná.
Někdy se stalo, že mi dala facku, prtože jsem řekla sprosté slovo, ale vzápětí už mě tiskla k sobě, až mě málem zadusila, a celou mě pusinkovala. Byla bych bývala radši, kdyby na mě křičela a ne mě tiskla k sobě a plakala. Myslela jsem si, že zasloužím být bita, prto mě musí držet doma zavřenou. V těch řídkých okamžicích, kdy mi dovolila jít ven. tvrdila, že jsem pak mnohem tvrdčí a necitelná. Neuvědomovala jsem si to, ale musela mít pravdu. Často mi opskovsls, že nechodíme ven kůli mně. "V Cannes jsem se každý večer styděla, že musím plakat a křičet, protože jsi nechtěla spát."
Já jsem nikdy neplakala. Chci říct - nikdy před maminkou. Kdybych jí ukázala, jak trpím, bylo by to pro ni strašné. Vynaložila přece tolik úsilí, abych byla šťastná. Čekávala jsem tedy, až usne, a pak jsem ve tmě plakala. Když mi bylo opravdu ouvej nebo když nějaká bolest byla nesnesitelná, kapala jsem vodu do očí panenkám. Znovu a znovu. Nechávala jsem je plakat místo sebe, aby maminka nenápadně pochopila, že mi není do skoku. Ale ona mé počínaní hleděla očima. Opakovala jsem to desetkrát, stokrát, ale nedalo se nic dělat, nevšímala si toho.

Joseph často nebýval doma, a tak maminka neměla kromě mě nikoho, s kým by si mohla povídat. A tak se mnou mluvila tolik, že jsem někdy měla pocit, že jsem jedno velké ucho vyrobené z houby. Nechodily za ní žádné kamarádky a ona jen zřídka chodila do vesnice nebo do obchodu. Neměla auto, jen kolo, aby se dostala tak akorát do vsi, která byla od nás vzálená pět kilometrů. Naštěstí tady byla zásilková služba, takže jsme mohly nakupovat podle katalogu.
Denně nám někdo volal, ale jen tak dvakrát nebo třikrát. Kromě babičky volali hlavně tatínkovi zákazníci. Každý večer maminka nejmíň půl hodiny poslouchala babičku, jak si neustále na něco stěžuje: na dědečkovou rakovinu, která sa proměnila v obecný problém, nebo na Jacottiny deprese, jež se pořád zhoršovaly. Pak babička přešla k neštěstím u sousedů, které deatailně popisovala, a nakonec přišla náboženská tiráda. Když se nadechovala, maminka se ji snažila povzbudit: "To bude v pořádku." Někdy dodala: "Moje dcera je tak šťastná! Stačí se na ni podívat, úplně září." Měla jsem chuť žvát, ale mlčela jsem.
Jacotte volala taky, vždycky pozdě večer, až pozdě večer, až po jedenácté. Mluvila o smrti, o své, která měla brzy nastat, o dědečkově, jež vzhledem k jeho zdravotnímu stavu taky přijede brzo, o svém chatrném fyzickém stavu, o nemocných, které ošetřovala, Druhým tématem hovorů byly její problémy s váhou, které způspbilo množství spolykaných antidepresiv a její nekonečné diety, jež nevyhnutelně spěly k dalšímu přibíraní na váze. Když mamince připadaly její řeči příliš sebevražedné, zavovlala záchranku, aby si pro Jacotte přijela. Ze vzálenosti šesti set kilometrů sotva mohla jednat jinak.
Matka se mi rovněž svěřovala se svými strachy. Často se jí stávalo, že byla vzhůru dlouho do noci a naslouchala sebemenším zvukům. V našem domě bez okenic - byly moc drahé - ji děsilo všechno nové nebo nezvyklé. V takových případech mi řekla, abych šla do svého pokoje, tam mě zamkla na dva západy a pak se odvážila jít ven, "aby se podívala, jestli venku někdo není". Já ji poslechla a pak jsem vyděšeně čekala v pokoji a představovala si to nejhorší.
Maminka mi rovněž vyprávěla o své minulosti i přítomnosti a všechno vždycky pomíchala dohromady.
"Tvůj otec není hodný člověk. To je i jeho vina, že pořád pláču. Pořád je pryč, nechává mě samotnou v domě, kde je průvan, je tu vlhko a zima, prší, a bez auta je odtud všude daleko. On si cestuje, užívá krásného počasí, bydlí v luxusních hotelech, v palácích, jí v restauracích. A má tu drzos posílat mi pohledy! Při jeho způsobu života není divu, že tady tak často zvoní exekutoři. My se tu užíráme a pán si žuje na vysoké noze! A zatímco on se poflekuje, já tu musím zastat všechnu špinavou práci, musím krmit nemocná zvířata a ucpávat díry, aby do tohohle prokletého baráku nefoukalo a nepršelo. Rozpadá se to tu na kousky."
Z jejích slov jsem vyrozuměla, že i moje výchova patří ke špinavé práci.
Maminka své rozrušení stupňovala a pokračovala:
"Přijede si sem, hodí mi špinavé prádlo a nohy si vyloží na stůl. To jediné umí udělat. Dokonce i lahve s plynem musím tahat sama. Vážim padesát kilo a vláčím pětatřicetikolvé bomby, protože dodavatel tvrdí, že kdyby sem zajel s náklaďákem, mohl by tady uvíznout. Není tady nikdo, kdo by mi pomohl. Muži jsou stršně zlí, holubičko moje. Kromě Bobbyho, i když i to je pěkný sobec, stejný jako ostatní. Jenomže on má asponň omluvu, protože je to umělec, velký umělec. Než ses narodila, žili jsme v jeho domě..."
A přesně v tu chvíli začala plakat.

Kapitola 3.-Pád

24. září 2012 v 11:00 | Isabelle Caro
Tři měsíce po mém narození pustila Khalifa Bobbyho i Melindu k vodě a přestěhovala se k jinému zpěvákovi, jehož písničky byly v hitparádě ny vyšších pčíčkách.
Další čtyři roky Joseph pracoval pro Bobbyho. Občas jsem si hrávala s Melindou a prázdniny jsme trávili ve zpěvákově domě v Cannes.
Matka mě kojila až do dvou let, což se v předešlém století běžně dělalo, dokud nedošlo k vynálezu sunaru a dětských kašiček. Trávila se mnou spoustu času a odmítala mě posílat do jeslí a do školky, protože tvrdila, že jsem na to moc malá. Jediné dítě, s nímž jsem se stýkala, byla tedy Melinda. Ale kromě této výjimky jsem prožívala spokojené dětství a cítila jsem se šťastná.

Většina z toho, co dnes vím, pochází z vyprávění maminky a Josepha. Moje osobní vzpomínky, nezávislé na tom, co mi řekli, sahají někdy do doby, kdy mi byly dva roky. Nejedná se o žádné dlouhé sekvence, spíš o poněkud mlhavé momentky.
Pamatuji se na zahradu v Arbonne-le-Foret v dobách, kdy tam byly záhony a květiny, na lesy nacházející se kolem, na zvířata - japonské slepice, kachny... A na hrubě postavený dům ještě předtím, než se v něm všude objevily praskliny a než se začal kácet.
Pamatuju se na svou matku s velkýma, tmavě nalíčenýma očima, krásnou a veselou, jak mě tiskne k sobě a zahrnuje polibky.
Pamatuju se na Josepha, jenž často odjížděl a vracel se s plnou náručí hraček.

Ale skoro vůbec si nepamatuju na Bobbyho, kromě některých večerů v Arbonne-la-Foret, kdy Josepha poslal někam na cesty jako předvoj na místa, kde měl koncertovat, nebo na nákup materiálu k vybudování soukromého rádia, což byl poslední zpěvákův rozmar. Ležala jsem v postýlce. Probudil mě nějaký hluka a já začala plakat. Matka mě přišla utešit: "Neboj se, to je jen Bobby. Spinkej dál, srdíčko, jsem tady." Později jsem slyšela hudbu. Většinou šlo o písničky našeho nočního hosta.
Ale jednou večer hrála celé hodiny jediná deska: Letí čas od Léa Ferrého. Skrz akvárium, které oddělovalo můj kout od zbytku pokoje, jsem rozeznávala matku, jak svírá svůj idol v náručí. Po její tváři pomaličku stékaly slzy.Plakala štěstím, nebo zármutkem? Nevím, ale jisté je, že to noc jsem v našm domě viděla Bobbyho naposledy. Zdá se mi, že to bylo poslední jednání milostného vztahu mezi Magdeleine a jejím idolem.
Od té chvíle se vyhýbala jeho domu v Babizonu a udržovala s ním jen velmi řídké kontakty. Ale uchovala si lásku k bývalému milenci i k jeho písničkám, které provázely celé moje dětství.

Když mi matka popisovala toto období, líčila ho, jako by šlo o zlatou dobu, a já si ji tak ve svých vzpomínkách uchovala. Život by krásný, i kdýž rodiče neměli moc peněz. Jedla jsem, kdy mi hlad poručil a v dostatečném množství. Maminka pravidelně vařila. Nebyla jsem vysloveně vybíravá, ale měla jsem ráda hrachovou kaši, těstoviny s holandským řízkem, obalovanou rybu, zkrátka všechno, co mají děti rády. Na fotografiích jsou ostatně vidět moje naducané tvářičky a úsměv šťastného dítěte.
Všechno šlo dobře až do jarních prázdnin, které v roce 1986 připadly na únor. Ještě mi nebyly sni čtyři. Strávili jsme je jako obvykle v Bobbyho domě v Cannes, kam zpěvák odjel na festival Midem.
Ten rok tam byli ještě další hosté, manželský pár, s nimiž se Bobby kamarádil. Manželka měla se zpěvákem rovněž milostný vztah a jediný, kdo si toho zřejmě nevšiml, byl její manžel. Zpátky do Arbonne-la-Foret jsme se měli vracet v Bobbyh autě, naloženém drahými elektronickými klavíry, které si Bobby v okolí nakoupil.
Před odjezdem se mí rodiče rozhodli zajet si na pláž a naposled se vykoupat. A mezitím, co se po koupání na pláži sušili na sluníčku, zloději vypáčili u auta zadní dvířka a ukradli všechny hudební nástroje, naše zavazadla i mé hračky. Tato krádež měla pro mě dramatické následky. Přestože Bobby několikrát Josephovi opakoval, aby před odchodem z auta zapnul alarm, Joseph na jeho rady nedbal. Když se zpěvák dozvěděl, že zloději ukradli hudební nástroje, strašně se rozčílil. "Nepůjdu se válet na pláž, když mám auto plný nástrojů!" řval. Nazval Josepha všemožnými mény a vmetl mu do tváře, že už tady nechce ani jeho, ani Magdeleine nikdy ani vidět.

Návrat do Paříže byl pochmurný. Matka se uzavřela do zasmušilého mlčení, přerušovaného pouze salvami nadávek na manželovou adresu. Seděla na zadní sedačce a tiskla mě k sobě. Cítila jsem, jak se jí hruď zdvihá vzlykotem, a na čelo mi kapaly její slzy. Hustá doprava zpomalila jízdu lyonským tunelem Fourviére a pak se auto začalo přehřívat. U stanice mýtného se z motoru začal valit hustý kouř a vzápětí z něj vyšlehly plameny. Začala jsem řvát hrůzou. Joseph vyletěl a auta jako čertík z krabičky a vrhl se dozadu, aby mě vytáhl. Jenomže dvířka se zasekla. Když matka viděla, že nás ohrožuje požár, začala ječet. Zámek zloději poškodili a trvalo několik desítek vteřin, než se Josephovi podařilo dveře odblokovat. Můj mazlíček, můj plyšový králíček, který jediný unikl krádeži, zůstal vevnitř. Přiběhl jeden automobilista s hasicím přístrojem a pomohl oheň uhasit dřív, než plameny mého králička pohltily. Trvalo několik hodin, než jsem se uklidnila a přestala plakat. Do Paříže jsme dojeli vlakem. Ještě dlouho potom se mi při nočních můrách zjevovaly plameny.

Od toho dne se můj život rázem změnil. Matka upadla do hlubokých depresí. Joseph, jenž neměl seriózní předpoklady k žádné práci, si musel začít hledat zaměstnání. Jako Adam a Eva vyhnaní z Ráje si museli rodiče v potu tváře vydělávat na chleba a čelit tvrdé realitě materiálního nedostatku. Byl konec s relativně bezstarostným životem zaštítěným odrazem Bobbyho slávy. Nastal čas temnot a bolesti, osamělosti a uzavřenosti.
Josephovy obchodní cesty se změnily v trvalou nepřítomnost. Prodával radiopřijímače po celé Francii a domů se vracel jen na víkend někdy pouze jednou za čtrnáct dní. Maminka odmítala chodit ven dokonce i na nákupy a trávila veškerý čas pláčem, skoro se nelíčila a nestarala se ani o oblečení. "Už žiju jen pro tebe, jsi všechno, co mi zůstalo, jsi jediný důvod mého života," opakovala mi bez přestání.
Byl to naprostý rozklad. Kdysi tak pečlivě udržovaný dům se proměnil v naprostou špeluňku. Matka jen občas vyluxovala mezi hromadami prádla a harampádí, které se všude válelo. Nedokázala třídit a vyhazovat odpadky a nechávala si spoustu starých a nepotřebných věcí. V domě se usídlily prach a nepořádek a do nich se promítl náš soukromný chaos, jemuž jsme propadli.

I mě nakazil matčin smutek a její utrpení. Nechápala jsem, co se děje a proč se náš život tak najednou změnil. Proč maminka pořád pláče? Udělala jsem něco ošklivého? Moje otázky zůstavaly bez odpovědi, protože jsem se je neodvažovala mamince položit ze strachu, abych ji neublížila. A nikoho jiného, s kým bych si mohla promluvit, jsem neměla, protože z domova jsem vycházela jen velmi zřídka.
Musela jsem zůstavat doma, zatímco se maminka dívala na televizi, protože "vzduch způsobuje, že děti rostou", aspoň taková byla její záminka. A poslední věc, po níž maminka toužila, bylo, abych vyrostla. Chtěla, abych napořád zůstala malou holčičkou, jako v dobách, kdy ona byla šťastná. Dokonce ze svého okolí odstranila všechny stojací i náramkové hodinky i kalendáře, zkrátka všechno, co ukazovalo ubíhajíci čas.
Řada matek, když jejich chlapečci a holčičky začnou dospívat, s nádechem nostalgie říka: "Ach, děti rostou moc rychle! Jsou tak rozkošné, když jsou malé!" Něketré dokonce přiznávají, že dávají přednost miminkům. Ale většina dřív nebo později rezignuje a smíří se stím, když vidí vyrůstat plod svého lůna. K mému neštěstí se s tím moje maminka nesmířila.

Naposled mě zavedla k dětskému lékaři ještě předtím než zlodeji vykradli Bobbyho auto. Lekář si mnou váhu a výšku poznamenal do zápisníku a do mé zdravotní knížky napsal komentář, který u maminky vyvolal úšklebek: "Holčička bude stejně vysoká jako její otec". Maminka mě často měřila a zaznamenávala si mé míry na zárubeň u kuchyňských dveří. Čárka byla vždycky výš než poslední záznam a ona pokaždé s hlubokým povzdechem řekla: "Ach, zasa jsi o centimetri vyrostla!" Jako by šlo o nějakou katastrofu. Snažila jsem se nepozorovaně ohýbat, krčila jsem nohy, abych minimalizovala nebo úplně zatajila svůj růst.
Každý večer jsme se spolu modlily. Když jsme odříkaly Zdrvávas Maria, matka dodávala: "Prosím tě, Panenko Marie, udělej, ať moje holčička zůstane malá." Pak trvala na tom, abych její přání zopakovala po svém: "Požádej Ježíška, ať tě udělá malou holčičkou, jako jsi byla předtím." Amen...
Co je špatného na tom vyrůst? Maminka mi to nikdy nevysvětlila a já jsem se neodvážila zeptat.

Když se Joseph někde zdržel, maminka k nákupu oblečení a někdy i potravin používala objednávkové katalogy. Jinak to byl on, kdo v sobotu odpoledne chodil nakupovat, protože my dvě jsme zůstavaly celý týden zavřené doma. Hlavně já. protože maminka občas vyšla na dvůr nakrmit slepice. Jednalo se o speciální druh slepic, původem z Japonska, které měly kuřata malého vzrůstu. Přesně takové choval Bobby v jednom koutě své zahrady pro potěchu oka. Maminka mi objednávala šaty, které mi byly malé, a když mi bylo šest, kupovala věci na čtyřleté dítě. Totéž platilo o botách, vždycky objednávala o jedno nebo dvě čísla menší. Dělala to tak důsledne, že jsem dlouho veřila, že je normální, když člověka bolí nohy, obuje-li si boty.

Obvykle se Joseph vracel domů v pátek večer. Vstával pozdě a potom šel do pekařství pro chleba. Někdy se mě ptal, jestli nechci jít s ním. Ale já jsem si netroufala neposlechnout maminku, rozzlobit ji, nebo rozplakat. A tak jsem odpovídala: "Ne, radši zůstanu doma."
Muž, kterému jsem dál říkala tatínku, se před i po návštěvě hypermarketu díval na televizi. Během týdne hodně pracoval a já jsem se snažila být potichu. Jinak začal křičet na mě i na maminku, ať mě kouká utišit. Řval, že dře jako mezek, aby vydělal na živobytí, takže minimum, co pro něj můžeme udělat, je nechat ho odpočívat. Když bylo maso studené nebo brambory rozvařené, následovala stejná písnička, jes s jiným refrénem. V takových případech to odskákala jenom maminka. Někdy když mu maminka něco odsekla, nebo když jsem já zopakovala nějaké hrubé slovíčko, kteé jsem zaslechla v televizi, převrhl stůl a vůbec se nestaral, co na něm je a co se v hrozném rachotu rozbíjeného nádobí tříštilo o dlaždičky.
Ale když jsem viděla, jak si v pondělí ráno chystá svou cestovní tašku a jak nadáva mamince, že mu špatně vyžehlila košili, zmocňovalo se mě zoufalství. Ať byl jakkoliv cholerický a ať mi projevoval sebemíň lásky, bála jsem se chvíle, kdy odjede a já zůstanu sama s maminkou. Bylo to tak silé, že při pouhém slově "pondělí" se mi zvedal žaludek. S maminčinou pomocí jsem otce překřtila na "Pondělí", aby se mi nedělalo tak špatně, když jsem to slovo vyslovila.
Neodvažovala jsem se tatínkovi říct, že matka celou dobu neustále pláče a že mi zakazuje chodit si hrát ven. Milovala jsem maminku a nechtěla jsem Josephovi poskytnout záminku, aby se na ni tozzlobil. A pak, ona přece věděla nejlíp, co je pro mě dobré, ačkoliv mně připadalo strašné takhle žít. Říkala jsem si, že přece musí mít dobré důvody, aby mě držela zavřenou doma.

Jak jsem se nudila! I když jsem měla spoustu hraček - tuny a vagony hraček. Hlavně panenky a plyšáky. Klasické panenky s růžovými tvářičkami, mluvící i žvatlající, nikoliv barbíny oblečené jako manekýnky, protože maminka říkala, že jsou oříliš vulgární. Ale Bobby mi jednu takovou dal a já ji měla moc ráda. Nepřipadalo v úvahu, abych chodila do školy, protože jsem se nejdřív musela naučit na housle, a to je nástroj, na který se člověk musí začít učit už jako hodně malý. Později se díky houslím určitě dostanu do televize, tak mi to aspoň maminka říkala.
Zatím k nám každé úterýý, od deseti do jedenácti chodil Jean-Marc a dával mi hodiny na housle. Koupili midětské housličky, velikostí odpovídající čtyřletému dítěti. Můj učitel nebyl ani moc vzdělaný, ani toho po mně nevyžadoval. Trvalo celé měsíce, než se mi podařilo vyloudit z housliček tón, který by nepřipomínal kočku, kterou někdo tahá za ocas.
Tatínek našel spojení na Jeana-Marka v jednom bezplatném časopisu, který ležel na pultu v pekařství v Arbonne-la-Foret. Ve skutečnosti to nebyl učitel houslí, ale učitel hudební výchovy pro nejmeší děti. Podle něj nebyl struna sol a struna la, ale struna nebe a struna země. Žádné solfeggio nebo partitura, jen obrázky pověšené na dveře. Vždycky mi ukázal, jak něco krátkého zahrát, a já po něm jen opakovala gesta. Připomínalo to víc pantomimu než cokoliv jiného. Ale to bylo jedno, protože to bylo velké a často jediné rozptýlení za celý týden. Jinak jsem vídala jen paní z obchodu, která nám nosila věci, co si maminka objednala. Její návštěva vždycky rozzářila celý den, ale k tomu docházelo jen třikrát nebo čtyřikrát ročně.

Protože maminka byla učitelka, rozhodla, že mě bude učit doma.
"Doma je to mnohem lepší, kuřátko moje. Škola není žádná legrace, víš? Máš štěstí, že tamnemusíš chodit. Jsi ráda, že můžeš zůstat s maminkou?"
"Ano, maminko."
Co jsem mohla odpovědět jiného ženě, která mě tolik milovala a která tolik trpěla? Nemohla jsem ji přece zbavit posledního štěstí, jež jí ještě zbývalo. A i kdybych odpověděla ne, myslím, že by se stejně nic nezměnilo. Nejdřív by plakala a pak by mi vysvětlila, že ví nejlíp, co je pro mě dobré, že je moje maminka a že mě má moc ráda.
Já ji měla taky moc ráda, ze všech svých sil. A chtěla jsem jen jediné: aby se ji vrátil úsměv.

Kapitola 2.-Fanynka klavíristy

22. září 2012 v 16:40 | Isabelle Caro
Po svatbě Magdeleine dál učila v nižších třídách katolické školy. Joseph bez velkého nadšení dělal kde co. Velké plány a úžasné sliby uvázly v bahně markých iluzí. Nechal se vyhodit od maturity a získal jen výučný list jako pravář elektroniky, takže vzadu v dílně začal opravovat televizory. Brzy ho však vyhodili pro opakované pozdní příchody. Potom bezúspěšně střídal další zaměstnání. Díky vyřídilce se mu snadno dařilo shánět místo, protože pokaždé tvrdil, že disponuje mimořádnými schopnostami. Jenomže jeho šéfové si vždycky velmi rychle uvědomili, že lž, jako když tiskne, že na něj není spolehnutí, a navíc že nemá žádné velké odborné znalosti. Dlouhá řada zklamání ho ale nepřiměla udělat si aspoň řidičák, zato ho dovedla k rozhodnutí postavit se na vlastní nohy. Rozhodl se otevřít si obchod s televizní technikou. Manželka ručila seriózností svého zaměstnání, a tak snadno získal půjčku.
Protože se sám v obchodě celý den nudil, přesvědčil Magdeleine, aby opustila církevní školu a stala se jeho pomocnicí; může sa starat o zákazníky, zatímco on bude opravovat přijímače.
Obchody ovšem zdaleka nešly tak, jak doufal. Manželům nicméně umožňovaly jakž takž přežívat. Až do dne, kdy Joseph nechal manželku starat se o obchod a zaskočil si na nákup do sousedního hypermarketu. Bez Magdeleinina vědomí si s sebou vzal její šekovou knížku, protože tu svoji si zapoměl doma, a naplnil nákupní vozík, aniž se staral, kolik to bude stát. Vypsal šek a při podpisu napodobil manželčino písmo, jenomže vůbec netušil, že manželka překročila nejméně o dvě stě franků kredit, protože účetnictví pro něj byla španělskávesnice. Rodinné účty pravovala agentura, jejímž šéfem byl shodou okolnosí Josephův otec, a nekrytý šek přistál na jeho stole. Škodolibost, nebetyčná hloupost, nebo obojí? To už se nikdy nedozvíme, faktem je, že na šeku stál příkaz peníze vyplatit kasinu. Otec LeGouen si okamžitě začal myslet, že jeho snacha chodí utrácet rodinné peníze v ruletě. Hrůza, skandál a rozklad! V představách venkovského úředníka byla herna předpokojem prostopášnosti, přístavkem bordelu, zkrátka vstupem do pekla. Okamžitě nechal snachu zapsat do černého bankovního seznamu a na rok ji zbavil možnosti platit šekem. Platební karty se tehdy ještě nepoužívaly.
Problémem bylo, že Magdeleinin účet byl zároveň účtem podniku, protože Joseph nenáviděl čísla (a neměl moc rád ani písmena) a celé účetnictví a administrativu sveřil své drahé polovičce. V době, kdy byl zákaz Magdeleine doručn, banka odmítla proplatit dva šeky dodavatelům. V obhodě a u sousedů měl bankovní zákaz špatný zvuk. Na takové lidi se všichni dívali skrz prsty a odmítali s nimi obchodovat. A přesne to se přihodilo Magdeleine. Joseph, jenž se svého otce bál jako morové rány, se neodvážil přiznat, že to všechno způsobil on. Přemlouvalmanželku, aby si to šla s tchánem vyříkat sama a snažila se celou věc napravit. Jenomže to neznal svou ženu. Ta totiž nakonec uvěřila, že je skutečně vinna, a nevzepřela se. Doma se sice s manželem hádala, ale navenek neštipla ani slovo.
Bankovní zákaz a ohlas, který ten zákaz měl, nestačily. Historka se dostala až k uším Megdeleininých rodičů. Hnus, hrůza, skandál! Magdeleine a před rodiči propadala hanbou, ale ani v tomto případe se nevzepřela a nevysvětlila, že jediným viníkem je Joseph. Tem se uzavřel do zbabělého mlčení.

Ani před tou aférou nešly obchody moc dobře, ale řeči o jejich insolventnosti se rychle tozšíěily po celém okolí a nakonec je zruinovaly, Joseph a Magdeleine obchod zavřeli prodali. Za nízkou cenu, protože je tlačil čas. Dům zhltla půjčka. Bretňanský vzduch se pro ně najednou stal nedýchatelným, a tak přejeli celou Francii a usedili se v Lyonu. Od toho dne se Joseph se svými příbuznými vídal jen velmi sporadicky a Magdeleine se s rodiči zkrátka a jasně odmítla vídat vůbec. Odcizení obou rodin mělo bezprostřední následky na můj osud.

V Lyonu Joseph dál střídal zaměstnání. Se stejným neúspěchem jako předtím. Jakmile zaměstnavatelé zjistili, že přijmout ho nebyl zrovna najlepší nápad, po několika měsících ho vyhodili odevšad. Mezitím chodila Magdeleine na večerní kurzy výtvarné výchovy, ale protože jí bylu už šestadvacet pryč, neměla nárok na statut studentky. Našli si malý byt v dobré čtvrtia i přes pracovní neúspěchy patřilo pro oba manžele tot období mezi ta nejšťajtnejší v jejich životě. Joseph využíval ideální zeměpisné polohy města a bral swvou maldou manželku na improvizované výletx do Německa, Rakouska nebo do francouzských Alp.
Magdeleine v osmadvaceti letech konečně otěhotněla.měla s toho radost, ačkoliv se bála, aby se jí nenarodilo dítě stejně vysoké jako její manžel. Proč trpěla takovou fobií, když ji předtím Josephova vysoká postava na první pohled zaujala? Musím přiznat, že se mi podobné věci nikdy nepokusila vysvětlit. Bohuželm příroda mě o bratra nebo starší sestru připravila.
Magdeleine opět propadla melancholii a ta ji přivedla k poslechu sentimentálních písniček. Stala se z ní fanynka Bobbyho Hawka, což byl původem anglický zpěvák a muzikant, který se usadil ve Francii, a jeho písničky se často objevovaly v čele hitparád. Zatímco na gramofonu se otáčela deska s písničkami jejího idolu, Magdeleine bez přestání malovala a proměnila nizky konferenční stolek v paletu, na níž rozdělávala barvy. Malovala jak Poulbot stereotypní portréty chudých dětí vzbuzujících soucit, s obličejíčky posetými pihami. Ty nejlepší posílala Bobbymu Hawkovi a přikládala k nim dopisy, v nichž mu ostýchavě vyjadřovala svůj obdiv.

Joseph se opě nechal odněku vyhodit. Nadával na obyvatele Lyonu, kteří podle něj nenáviděli Bretonce a dělali jim ze života peklo. A protože tam manžele nic nedrželo, rozhodli se zkusit štěstí jinde. Jeden známý se jim zmínil o malém městečku poblíž Uzés na hranici Cévennes, kde pracovní úřad subvencuje veškeré obchodí podnikání.
Joseph, jenž se vychloubal, že je inženýr, ačkoliv vlastnil jen obyčejný výučný list, si vzal do hlavy, že bude vyrábět hi-fi věžě v dřěvěných skříňkách. Psal se rok 1978 a začala se rozlévat etno vlna. Poblíž Larzaku se usadily holky z velkých měst a zabývaly se řemeselnou výrobou nebo pěstováním biopotravin. Na trhu si tam Magdeleine koupila indiánské tuniky a široké sukně. Pode jedné Bobbyo písničky zvolila cikánský styl a nejčastěji chodila bosa.
Zatímco Joseph stavěl hi-fi věže, Magdeleine čekala zákazníky v obchodě, který vyzdobila svýma bílýma rukama, a poslouchala přitom desky svého idolu hrající na plné pecky. Čím víc ji poslouchala, tím víc se jí líbily. Zdálo se jí, že některé písničky byly napsány speciálně pro ni a vyprávějí její příběh. Hlavně Můj milovaný cikán a Utopený v tvém pohledu. Před obchod vystavila obraz, který namalovala a na němž zachytila tvář svého idolu skolněného nad klavírem. Aniž si to uvědomovala, Magdeleine se do Bobbyho zkrátka zamilovala, jako se člověk dokáže pobláznit do virtuálního stvoření, neskutečného, a tudíž ideálního, do něhož si může promítnout všechny svoje naděje a sny. Zpěvákem se v myšlenkách zaobírala ve dne v noci, vedla s ním imaginární dialog, jehož obsah diktovala sama tak, jak jí to vyhovovalo, čímž předcházela eventuálním zklamáním deziluzím. Joseph býval často pryč, protože buď seděl v dílně, nebo jezdil za dodavateli a zákazníky, takže si Magdeleine mohla svobodně snít o svém krásném zpívajícím princi a malovat na kartony od krabic, protože neměla peníze, aby si mohla nakoupit plátna.
Umírala touhou zúčastnit se aspoń jednoho Bobbyho koncertu, vidět ho ve skutočnosti a možná od něj získat autogram. Byl by to nejšťastnejší den jejího života, obdivovat svůj idol ze vzdálenosti několika centimetrů a moct se dotknout jeho ruky. A kdyby na ní náhodou spočinul pohledem líbilo by se mu, co vidí, bylo by možné všechno. Co všechno? Ačkoliv byla Magdeleinina fantazie bezbřehá, v tomto okamžiku se pokaždé zastavila a raději zahalila pokračování do romantické mlhy, do něčeho nedefinovatelného, co otvíralo dveře možností, ale nepřinášelo žádne podrobnosti. Protože jít dál znamenalo zhřešit v myšlenkách vůči svátosti manželské a čistotě. Nebylo to sice tak vážné jako zhřešit ve skutečnosti, ale daleko to od toho nebylo. Fantazijní romance tedy zůstávala na bázi platonické.
Naštěstí měla Magdeleine i jiné radosti. Dál malovala, ale přestala s portréty dětí a podle obalů gramofonových desek se pustila do velkého plátna, zachycujíciho Bobbyho Hawka. Trávila nad ním celé týdny a láskylně opravovala koutky očí, odraz na klávesnici číï záhyb bílé košile.

Na jaře roku 1980 zaslechla Magdeleine v rádiu zprávu, že zpěvák bude pořádat na počátku července V Bordeaux koncert, na který bude vstup volný. To bylo znamení, na něž čekala. Velký okamžik konečně nastal, odbila hodina setkání. Za každou cenu se musí toho koncertu zúčastnit, i kdyby se tam měla doplazit po kolenou. Ve dne v noci hučela do mažela a popisovala, co pro ni ten koncert znamená. Joseph se nakonec nechal přesvědčit. Jeho znalosti elektroniky by třeba mohly někoho takového, jako byl Bobby Hawk, zajímat.
Když ten den nastal, manželé se vydali na cestu už za úsvitu, aby byli v hledišti co nejdřív a sehnali místo co nejblíž pódiu. Magdeleine se nejvíc bála toho, že bude sedět příliš daleko a nepodaří se jí přilákat pohled zpívajícího boha, Popis následujících událostí jsem z matčiných úst slyšela nejmíň tisíckrát. Vyprávěla mi je jako nádhernou legendu, či jako stále opakovanou mentru, ozdobenou při každém dalším vyprávění novými ornamenty. Proto se musím trochu nutit, když je mám popsat já.
Po hodinovém čekání Bobby Hawk vstoupil na jeviště s aureolou světla reflektorů nad hlavou. Po jeho zjevení upadla Magdeleine do exotického trancu, Ten, kdo se jí zjevoval ve snech, je skutečně tady, živý, z masa a kostí! Seděla na té straně u pódia, na níž stálo pano, ke kterému se spěvák posadil poté, co pozdravil diváky. Orchestr spustil předehru k písni Utopený v tvém pohledu, která patřila k největším Bobbyho hitům. Každá nota, každé slovo zasahovaly Magdeleine přímo do srdce. Cítila, že ten večer zpíva jenom pro ni. Vědela to. Jemně se do rytmu balady vlnila, paže zvednuté nahoru, nabízející se, vibrující, s očima upřenýma sa svůj idol. A Bobby ji spatřil. Ne, ještě lépe: všiml si jí. Během celého koncertu z ní nespouštěl zrak. To, v co Magdeleine dofala, se skutečně stalo. Hvězda podlehla fanynce.

Po koncertu překonala Magdeleine svou ostýchavost a s pomocí Josepha a jeho drzosti se jí podařilo projít pořadatelskou službou a dostat se až do zákulisí. Bobby Hawk dal znamení bodyguardovy, který střežil vchod do šatny, aby maldou ženu a její doprovod vpustil dovnitř. Magdeleine se představila a řekla, že to ona mu posíla ty dětské portréty. Maluje je speicíalně pro Bobbyho, jenž je největším umělcem na světe. Ale ano, samozřejmě, vzpomína si, jsou to krásne obrazy, moc se mu líbí. Ačkoliv se Bobby zcela očividně pokoušel Magdeleine sbalit, Joseph nežárlil a snažil se také přihřát si svou polívčičku. Je seuperkvalifikovaný zvukař a není žádnych pochyb o tom, že by mohl být pro takového zpěváka, jaký pan Bobby Hawk je, velmi užitečný. Bobby, nespouštěje z Magdeleine zrak, odpověděl, že skutečně hodlá zřídit nahrávací studio ve svém domě v Barbizonu, aby tm mohl nahrávat demosnímkya klavírní party. Kdyby to Josepha zajímalo, ať se přijede podívat, samozřejmě i se svou půvabnou manžekou. Kdy? A co třeba hned zítra?

Mladí manželé se nenechali pobízet dvakrát. Vrátili se na pár hodin domů vyspat a pak se vydali na cestu směrem Barbizon. Abycg byla úplně přesná, pár hodin spal jenom Joseph, protože Magdeleine, vzrušená faktem, že svůj idol spatřila nažiov, nezamhouřila oko. Proč by měla spát, když i probuzená prožívá nejkrásnejší sen svého života? Ještě teď cítila na rameni stisk Bobbyho ruky a na tváři ji pořád ještě lechtaly jeho dlouhé vlasy, když se k ní naklonil a vtiskl jí polibek na rozloučenou. Zítra, nebo spíš za pár hodin, se k němu opět přiblíží. Nemohla se ubránit tomu, aby ho v duchu a ve všobjímající tmě nenazývala láskou, ačkoliv se jí přitom hrnula krev do tváří.
Manželé dorazili do Barbizonu vpodvečer. Na zadní sedačce auta s sebou vezli velkou kameninovou vázu, na níž Magdeleine namalovala klavír. Byla v něm kytice konvalinek se spoustou bílých zvonečků, které Magdeleine ráno natrhala v lese. Onoho 1. května trvala na tom, že musí Bobbymu přinést něco pro štěstí. Joseph zazvonilm přišel mu otevřít hídač a vpustil je i s autem do dlouhé aleje vedoucí k domu, což byla velká budova postavená a anglonormandském stylu s doškovou střechou. Když Magdeleine s vázou s konvalinkami v náručí čekala před zavřenými dveřmi, cítila, jak jí po zádech stéká studený pot. V příštích vteřinách se jí možná změní celý život. Jistě, Bobby je pozval, ale nebyla to je fráze, kterou vyslovil pouze proto, aby se jich zbavil? Opravdu čeká, že přijedou?
Otevřela jim tlustá žena s šedivými vlasy. Mile se na ně usmála a s anglickým přízvukem, při němž polykala písmeno r, jim řekla:
"Vy musíte být Magdeleine a Joseph, že? Syn mi o vaší návštěvě říkal. Pojďte dál, je v salonu. Říkejte mi Doris."
Magdeleine začala svobodně dýchat. Nestala se včera večer obětí halucinace, její idol je skutečně očekává.
Bobby se choval mile, prostě; provedl je po domě a zastavil se s nimi v přístavku - bývalé stájí -, v němž plánoval zřídit nahrávací studio. Pak jim nabídl, že během stavby studia mohou bydlet v jednom z pokojů, což bude pro Josepha praktické, protože mude moct na všechno bezprostředně dohlížet. A protože Magdeleine studovala výtvarnou výchovu, postará seovýzdobu celého prostoru. Bobby obdivuje originalitu jejího díla a spoléha se na ni, že ze studia udělá naprosto výjimečné místo. Magdeleine nevěřila svým uším. Bude žít pod stejnou střechou jako star, skoro s ní! Ani v těch nejbláznivějších snech se neodvažovala doufat v něco takového.
Při večeři se manželé seznámili s Bobbyho sestrou Lucy a s Khalifou, jejíž pleť měla smetanovou barvu a která s Bobb\m už několik měsíců žila. Magdeleine byla tak bez sebe radostí, že se dostala do okruhu zpěvákových nejbližších, že jí přítomost jiné ženy vůbec nevadila, ačkoliv ji mohla považovat za překážku, tyčící se mezi ní a jejím idolem. Ale ona je přece vdaná, zatímcom Bobby žije v konkubinátu; symetrie této situace a společenský rozdíl mezi oběma páry umožnovaly všem zaujmout své místo a uchovat si ho. Proto se ke Khalifě chovala Magdeleine se stejnou úslužnou laskavostí jako k Doris a Lucy, s nimiž si báječně rozuměla. Dobrá výchova jí umožnila najít si v rodině své postavení. Všichni ji skládali poklony, měli ji rádi a její oči přirovnávali k očím jedné slvné herečky, již se prý úžasně podobá.
Co se týkalo Josepha, ten byl úplně obluzený slávou svého nového zaměstnavatele, že úplně ztratil soudnost. Ukláněl se pokaždé, když na něj Bobby promluvil, přisuzoval si imaginární schopnosti a znalosti a hrál si na nepostradatelného. Natolik zpěvákovi, jenž upřímnost svých obdivovatelů nijak nezkoumal, pochleboval, že se brzy stak ne snad jeho pravou rukou - tím byl dlouhá léta Bobbyho manažer -, ale jeho levou ruku, která měla na starosti ty méně zásadní věci. Joseph si na svou novou roli velmi rychle zvykl, protože nemusel moc pracoovat, a navíc přestal žít ve věčném stresu. Všechno ve své nedbalé povaze prostě hodil za hlavu.

Jak běžely dny, Bobby se k Magdeleine choval čím dál familiárněj, jako by byla jeho vlastnictvím. Magdeleine to přijímala s naprostou oddaností. Pouze Khalifa ji začala sledovat zamračeným pohledem.
Ačkoliv mi matka o životě v domě v Barbizonu vyprávěla spoustu podrobností, nikdy se příliš nezmiňovala o začátcích svého milostného vztahu s Bobbym. Často se spokojovala jen s náznaky a narážkami. Z toho, co vím, jsem si vydedukovala, že Bobby našl záminku, jak posílat Josephana obchodní cesty a Khalifu na nákupy, aby mohl zůstávat s Magdeleine sám. Podle matčina vprávění se do ní Bobby šíleně zamiloval a neustále jí opakoval, že nikdy nepotkal ženu, která by se uměla tak milovat jako ona. Potřebovala jsem řadu let, abych si uvědomila, že tyto vášnivé výlevy byly množná jen výrazem postkoitální vděčnosti.
Milenci se však neustále snažili svůj vzth utajit. Když však Khaifa otěhotněla, začala se vůči Josephovi a Magdeleine chovat velmi nevraživě a využívala každé příležitosti, aby je mohla před Bobbym kritizovat: "Nevím, jestli je to přemírou špatné voňavky nebo potem, ale chudák Magdeleinepáchne, nemyslíš?" "Měl bys Josepha platit za práci, kterou skutečně udělá, a ne za čas, který nad ní stráví. Možná by se začal trochu pohybovat...," a spoustu dalších roztomilých řečiček.
Měla snad Khalifa podezření, že vztah Bobbyho a Magdeleine nezůstal jen platonický? Pravděpodobně ano. Ale nacházela se vevelmi zložité situaci, protože byla vydána napospas Bobbyho rozmarům, neboť se jí nepodařilo přimět ho k svatbě. 15. května 1982 se jí narodila holčička. Bobby přijal oznámení o jejím těhotenství bez valného nadšení, ale dítě v něm probudilo něhu. Náhle se rozhodl malou Melindu přijmout za vlastní a s Khalifou se oženit.

V době, kdy se Bobbyho družka chystala k porodu, se nasvět hlásilo další dítě - já. Magdeleine zjistila, že je v očekávání, pět měsíců poté, co otěhotněla Khalifa. Podle matky k tomu došlo v zákulisí jednoho hudebního klubu, v němž Bobby chystal vystoupení. Joseph byl pověřen ozvučením a Magdeleine se starala o dekoraci. Zatímco manžela zaměstnávala zvuková aparatura, nechala se Magdeleine zatáhnout do zpěvákovy šatny. Zřejmě mě stvořili právě tento den, ale já se to dozvěděla až o osmnáct let později.
Bobbyho družka využila této příležitosti, aby Josepha a Magdeleine vstěhovala. Prohlásila, že by dvě děti v jednom domě nadělaly spoustu rámusu, což by mohlo výrazně ovlivnit umělcovou tvorbu. A pak, teď když založili rodinu, měli by se Le Guenovi osamostatnit. Bobbyho pohostinnosti využívají už dlouho. Zpěvák proti tomu nic nenamítal, nepostavil se na obranu Josephovi a Magdeleine a neudělal nic, aby je u sebe zadržel. V idyle vznikla první trhlina.

Joseph našel pozemek nedaleko Bobbyho domu, v sousedství vesnice Arbonne-la-Foret, za cenu,která už sama o sobě vzbuzovala podezření. Samozřejmě; protože se tam nedalo stavět protože kolem vedla železnice a byl slyšet každý projíždějící vlak. Jenomže finanční prostředky mých budoucích rodičů nestačily nanákup jiné parcely a na savbu domu. Bobby platil špatně, a navíc na tom sám nebyl úplně nejlíp. Chtěl si za každou cenu udržet životní úroveň, jako když byl před patnácti lety na vrcholu slávy, jenomže teď prodej jeho desek rapidně klesal. Jeho posledního alba se prodala sotva polovina a vydavatelstí s ním další smlouvu nepodepsalo.
Co na tom! Joseph a Magdeleine se rozhodli postavit dům vlastníma rukama. Že to neuměli? Na postavení čtyř stěn a střechy přece člověk nemusí vystudovat Polytechniku! Nejprve budoucí rodiče postavili prefabrikovaný domeček, který moc velké pohodlí neskýtal. Jenomže jeden hasič-pyroman jim ho zapálil. Takové neštěstí se mohlo stát jenom jim! Protože sa můj příchod na svět blížil, Joseph zařadil čtyřku a obrovskou rychlostí postavil barabiznu asi o deseti metrech čtverečních, vhodnou spíš na uskladnění zahradního nářadí než na přístřešk pro dítě. Až do mého narození bydleli Joseph a Magdeleine ve zpěvákově domě. Přišla jsem na svět 9. září 1982.

Podle infantilního vyprávění mé matky šlo málem o narození podle evangelia. Chyběli jen vůl a oslík. Nikdy nemluvila o porodních bolestech ani osvém úsilí mě dostat ze sebe, popisovala pouze nadšení ze zrození a obdiv, který jsem vyvolala. Byla jsem nejkrásnější děťátko na světě, což je ta největší banalita. Cítila nepopsatelnou radost, když mě vzala do náruče. Čekal mě osud princezny. Přísahala, že protoudělá všechno. Samozřejmě že mě kojila.
Joseph přijal mé narození se stejným nadšením. Ještě týž večer se vyprvil do kostela zapálit svíčku jako poděkování nebesům za to veliké štěstí. Měl pochybnosti, jestli je to dítě jeho? To, jak se ke mně později choval, takovou možnost nevylučuje, ale ani nepotvrzuje.

Kapitola 1.-Kultura neštěstí

20. září 2012 v 11:12 | Isabelle Caro
Žila jednou krátce po válce v katolické Bretani jedna chudá rodina. Otec Yvon s plícemi sežranými tuberkulózou, kterou si přinesl z pracovního tábora, vydělával horko těžko na živobytí jako železničný dělník. Matka Jeanne, velice zbožná žena, která nikdy ráno v šest nezmeškala mši v místním kostele, roznášela jídlo v hospodě, kde se s Yvonem seznámila. Život byl tvrdý a něštěstí se nikdy nepotulovalo daleko.
Na koncičtyřicátych let se Jeanne stala ženou v domácnosti a Yvon pohřbil jejich druhou holčičku, skoro ještě miminko, staré teprve osmnáct měsícu.Umřela na záškrt, protože nemohla kvůli nastuzení dostat včas vakcínu. Jeanne v drobném mrholení, které měnilo perspektivy vesnického hřbitova, usedavě plakala do rytmu hlíny dopadajíci na malou bílou rakev.Yvon, jemuž bolest zbrázdila tvář už tak poznamenanou čtyřiatřiceti přetěžkými roky, ji podpíral. V tu chvíli ani jeden z nich ještě nevěděl, že v Jeannině břiše už započal nový život. Bude to další dcera, kterou pokřtí jménem Magdeleine. Právě ona přivede o třiatřicet let později na svět mě.
Rodinu v roce 1952 doplní ještě syn Louis. Štěstí rodičů, že konečně mají syna, bude mít jen krátke trvání, protože Louis ve čtyřech letech onemocní dětskou obrnou. Přestane chodit, dýchat bude jen s obtížemi, což lékaře přinutí umístit mu do plic na několik měsíců přístroj, který mu dýchaní umožní. Nemoc představovala pro rodinu, už tak sužovanou životem a válkou, hrozný šok, Invalidita nejmladšího potomka ještě mobilizovala matčinu starostlivost a akcentovala její pobožnost. Mezitím se obě dcery, Jacqueline, jíž se říkalo Jacotte, a Magdeleine, začaly cítit poněkud odstrčené. Starší si pak po celý život v sobě uchová nezahojitelný smutoek, mladší, moje budoucí maminka, si z tohota takřka zolovského dětství odnese nevyčerpatelnou schopnost přitahovat k sobě neštěstí.
Přesto mohla svému osudu uniknout. Bylo jí sedm, když její malý bratříček onemocněl a matka ji poslala k tetě. Teta sice nemohla mít děti, ale byla to žena srdečná a o malou Magdeleine se starala jako o vlastní. Strýček byl hodný člověk a měl veselou povahu. I on byl šťastný, že se jim řízením Boží prozřetelnosti dostalo dítěte. Magdeleine je měla oba moc ráda a byla by u nich určitě velmi šťastná, kdyby její štěstí brzy nezakalila myšlenka na matku, která se sama musí starat o chromého syna, velkou sestru trpíci depresemi a o náladového manžela. Co se doma děje, zatímco ona si klidně skáče přes švihadlo na zahradě tetina domu? Doufejme, že nikdo neumřel. Každé ráno čekala na příchod pošťáka. Jakmile poznala doleva nakloněné drobné písmo své matky, začala se při otvírání obálky třást strachem. Rychle očima přelétla řádky, aby se ujistila, že k žádne katastrofě nedošlo. Ae ani skutečnost, že tam žádna špatná zpráva nebyla, ji nijak neuklidnila, protože jestli nepřišla dnes, přijde zítra nebo pozítři. Štěstí má jen krátke trvání, říka staré bretonské přísloví. Matka se s ním ztotožňovala.
Za rok se vrátila domů. Vládla tam dusná atmosféra. Jacotte, která musela přerušit školu a jít pracovat, aby pomohla rodinnému rozpočtu, dál vlekla životem svůj smutek. Otcův zdravotní stav se nadále zhoršoval a bratrův nezlepšoval. Potřeboval zvláštní péči, kterou vesnice poskytnout nemohla. Nejbližší rehbilitační centrum se nacházelo v pětačtyřicet kilometrů vzdáleném Brestu, což bylo příliš daleko, než aby se tam s chlapcem mohlo jezdit třikrát týdně, jak rodině doporučoval doktor. A tak rodina opustla dům stojíci u lesa, který otec dostal od dráhy, a přestěhovala se do vlhkého přízemí pochmurného městského činžáku. Kvůli obrně nic jiného než přízemí nepřipadalo v úvahu. Dcerám se tam vůbec nelíbilo. V hlučném okolí, v němž převládaly jen strohé linie cihel a betonu, žilo příliš mnoho neznámých lidí.
Magdeleine poslali do cirkevní školy řízené řádovými sestrami a navštěvované většinou měšťanskými dětmi, které se s stou proletářskou holkou neráčily kamarádit. Cítila se tam ještě osamocenejší než kdikoliv předtím. Nemohla si zvyknout na chlad spolužáků a neustály smutek řádových sester. Otec kašlal čím dál víc. Matka se modlila jako posedlá, plazila se po kolenou po pokoji a plynule střídala "Otče náš, jenž si na nebesích" s "Panno Marie,matko Boží". Jako kdyby doufala, že Boha svým naříkaním dojme a On vráti Louisovi nohy a Yvonovi spraví poškozené plíce... A protože její vlastní nemocní jí nestačili, hledala nášup neštěstí jinde, a proto se rozhodla stát se ošetřovatelkou onkologických pacientů. Magdeleine se třásla hrůzou, že se matka při té své charitativní činnosti také nakazí. Mohli ji horem dolem ujišťovat, že se nejedná o nakažlivou chorobu, má budoucí matka nechtěla nic slyšet. Věda, logika a zdravý rozum si v její mysli stravované hrůzou a přesvědčením, že neexistuje jiný osud než neštěstí, schůzku nedaly.

Rodina žila prakticky neustále v nemoci a v přítomnosti smrti. Nikdo se tam moc často nesmál; na jejich životě nebylo nic veselého, byla to jen bolestná cesta plačtivým údolím. Ani radost, ani volný čas, jen dřina, náboženství a smysl pro povinnost. Na Popeleční středu se všichni žehnali křížem a na Velký pátek drželi půst. Jejich život probíhal v rytmu katolického kalendáře. Yvon vzal Louise na pouť do Lourdes. Jeanne ani děvčata s nimi nejely, protože to bylo moc drahé. Žádny zázrak se však nekonal. Chlapec se vrátil s kovovými dlahami na atrofických nohách a s holemi, které mu za cenu nesmírného úsilí umožnovaly trochu pohybu.
Ve dvanácti letech onemocněla Magdeleine silným kloubovým revmatizmem, což byla v té době vážna nemoc; dětské obrně však konkurovat nemohla. Na dlouhé měsíce nahradily školu domáci úkoly. Jak uvidíme později, tato epizoda ovlivnila i můj život. Řádové sestry jí pomáhaly překonat výpadek ve škole, který trval celkem rok. Po pobytu v ozdravovně konečně Magdeleine pokračovala v normální školní docházce. Během nemoci vyrostla a stala se z ní krásna mladá dívka s dlohými hnědými vlasy a velkýma modrýma očima. Kolem její dokonalé postavy se začali točit chlapci, ale ona si jich nevšímala, protože podle církevních principů si musela uchovat panenství až do svatby.

Maturitu složila Magdeleine s úspěchem a sestry jí nabídly, aby se u nich stala učitelkou. Jak bylo tehdy zvykem, šla 14. července na hasičský bál, kde si všimla chlapce se zelenýma očima, kterého zpočátku kvůli jeho vysoké postavě (meřil víc než sto devedesát centimetrů) považaovala za Američana, a myslela si, že slouží v některých amerických kasárnach v okolí. Po očku ho pozorovala a neodvažovala se k němu přiblížit. Když nazítři vezla Louise k lékaři, potkala ho znovu. Ukázala ho bratrovi, ale ten ji vyvedl z omylu: "Ne, není to Amerikán, je to Bretonec jako ty nebo já. Znám ho, chodí se mnou do třídy. Jmenuje se Joseph Le Gouen."
Magdeleine bylo dvacet, Josephovi sedmnáct. Věkový rozdíl jim nebránil v rychlém sblížení, protože i Joseph si všiml krásne brunetky, kterou zpod přivřených očí pozoroval ten večer, kdy se konal ohňostroj. Pocházel z měšťanské rodiny, jeho otec pracoval v bance Crédit agricole, měl tři bratry a jednu sestru.
Joseph měl prořízlou pusu. Magdeleine chyběla sebedůvěra, a tak hltala jako sladkou šťávu všechny komplimenty, jimiž ji její nápadník zahrnoval, když mluvil o její kráse. Lyricky popisoval budoucnost, která byla tak zářivá, až se Magdeleine točila hlava, a zítřek. do něhož vejdou ruka v ruce, jí připadal úžasný. Vydají se n cestu kolem světa, vlakem, letadlem, na koni, a možná dokonce i v balonu.
Výsledek? Vzali se o dva roky později, v roce 1971.
 
 

Reklama