Kapitola 5.-Věčné vězení

26. září 2012 v 15:56 | Isabelle Caro |  Holčička, která nechtěla vyrůst
Jednou, když mi bylo pět, zůstala jsem sama s Josephem, zatímco maminka jela do Bretnaně navštívit nemocného dědečka.
V předvečer dědečkova přijetí do nemocnice se maminka vypravila do Brestu. Než odjela, zvedla mi prstem bradu, přinutila mě, abych se jí dívala do očí, a pak mi začala přikazovat. Důraz kladla na každé slovo, aby mu dodala na významu:
"Hlavně nesmíš chodit ven, ano? I kdyby ti to tatínek nabídl, tak odmítneš, rozumíš? Musíš mi to slíbit, odpřisáhnout. Jestli mě poslechneš, přivezu ti spoustu dárků. Ale když půjdeš ven, nedostaneš nic. Rozumíš? Nebudeš chodit ven!"
"Ano, maminko, slibuju, přísahám."
Nikdy jsem mamince neodmlouvala. Chtěla jsem být hodná holčička, dělat jí jen samou radost, aby se mnou byla spokojená.
Nazítří ráno mi Joseph nabídl, ať s ním jdu do vesnice pro chleba. Oknem jsem viděla, jak se větve kymácejí ve větru. Mrholilo, ale já umírala touhou nabídku přijmout, abych ucítila na tváři vítr a déšť a abych se z plných plic mohla nadechnout čerstvého vzduchu a nemít přitom na obličeji šály jako náhubek. Ta touha po svobodě, po útěku, z níž jsem měla až mravčení v nohách, byla strašně silná a přímo mě táhla ke dveřím. Ale jako kdyby byla maminka někde schovaná v mé hlavě, slyšela jsem, jak neustále rytmicky jako refrén opakuje: "Nesmíš chodit ven, když půjdeš, dozvím se to." Nemohla jsem ji neposlechnout, chtěla jsem, ale nešlo to.
Touha, která mě ještě chvilku táhla ke dveřím, se proměnila v jimou, mocnejší sílu, jež mě doslova přibila na místě. Hrůza mě paralyzovala a vina mi zabořila nohy do země, jako by to byla kotva. Slyšela jsem se, jak odpovídám: "Ne, děkuji, radši zůstanu doma."
Dveře se za Josephem zavřely, odešel a já zůstala zmítaná mezi slíčeností a úlevou. Není poslušnější vězeň než ten, který spolupracuje se svým žalářnikem.
Později během dne mě Joseph vystavil dalšímu pokušení.
"Proč si nejdeš hrát do zahrady? Přestalo pršet a není tam zima. Podívej, dokonce vysvitlo sluníčko."
Znovu jsem odolala. Kdybych vystrčila nos z domu, maminka by se to dozvěděla, vycítila by to z mého chování, nedokázala bych tak přesvědčivě lhát. Takové riziko jsem nemohla podstoupit. Protože co by se dělo pak, až bych zůstala s maminkou sama?

Už dávno byla tma, když se maminka vrátila. Přinesla mi spoustu dárků, jak slíbila. Zatímco jsem si je rozbalovala, vyptávala se mě:
"Šla jsi ven, viď? Vím, že jsi šla, zbytečně mi budeš lhát."
Marně jsem tvrdila, že jsem nevinná, přísahala na Bibli. Maminka mi nevěřila. Celé dny na mě dorážela:
"Řekni, že jsi byla venku, řekni to, ať s tím skoncujeme."

Jak sem neměla věřit, že peklo začína hned za venkovními dveřmi, že svět je vydlážděný hrozbami, příliš nebezpečnými pro malou holčičku? Jediná jiná přijatelná hypotéza byla, že jsem nějaká zrůda, kterou je nejlepší držet pod zámkem, daleko od lidských pohledů. Jako alternativa to nebylo tak strašné...
Naštěstí tu byla kouzelná bedna, jak jsem říkala televizi. UKazovala mi venkovní svět, plný hovořících a smějících se lidí. Bylo to mé okno do opravdového života, můj důvod věřit, že existuje něco jinéhoo než zůžená a vězeňská existence, k níž jsem byla odsouzena. Díky televizi jsem měla přátelé, hrdiny seriálů a oblíbených kreslených filmů. Když jsem byla s Bellou a Sebastianem nebo s princeznou Sarah, zapomínala jsem na svůj smutek. Ale jednotlivé epizody byly příliš krátké, a když skončily, cítila jsem se ještě osamělejší než předtím.
Kdybych byla menší a hubenejší, mohla bych možná vklouznut do videa. Maminka mi zakazovala chodit ven, a ne procházet se po filmech. Mohla bych se stát součástí příběhů, které se odehrávaly daleko odtud, nebo v jiné době, a mohla bych být svobodná.

Maminka mě učila pět dní v týdnu, trochu dopoledne, trochu odpoledne. Ale často byla tak unavená, že během hodiny usnula. I když v noci spala; věděla jsem to, protože mi chrápala do ucha.
Mými nejoblíbenejšími předměty byla francouzština, dějepis a samozřejmě zeměpis, protože při něm jsem se mohla toulat po světě. Maminka neměla moc ráda matematiku, proto si od té doby nejsem moc jistá, když dojde na čísla. O geometrii vůbec nemluvím, to byla noční můra. Ale přesto jsem se ráda učila. Když maminka usnula, dál jsem si četla v učebnicích a dělala úkoly.
Víc než to, snila jsem, že jsem ve škole, že sedím vedle jiné holčičky, že si spolu hrajeme nejrůznejší hry, že skáčeme přes švihadlo. Počátkem září v televizi ukazovali malé děti, které plakaly, že musí jít do školy. Vůbec nevěděly, jaké mají štěstí! Já bych obětovala ruku, kdybych mohla být na jejich místě, a řvala bych radostí, kdybych mohla vejít do třídy.
Už jsem měla plné zuby panenek, hromadících se v mém pokoji. Nesnášela jsem ty mrtvé oči a falešné červené tváře. Moje fantazie se zablokovala, už jsem si nedokázala namlouvat, že jsou to opravdové holčičky, viděla jsem jen umělou hmotu nahrazující skutečnou kůži a brilantinu, po níž se jim leskly vlasy. Ale zoufale jsem potřebovala přátelé. A tak jsem si je začala vystřihovat z časopisů a prodejních katalogů a taky jsem je začala malovat. Chyběla jim sice plastičnost, ale výhodou bylo, že jsem jim mohla podle chuti měnit obličeje nebo si jich vyrobit tolik, že jsem až nevěděla, kde mi hlava stojí.

Ze všech ročních období a svátků jsem měla nejradši Vánoce. Od sedmi let jsem mohla chodit na půlnoční. Zbožňovala bych to, kdybych nebyla nucena mít hlavu zabalenou do šál od východu z kostela až po okamžik, kdy se za mnou zabouchla dvířka u auta. Dav, jenž se tlačil v maličkém vesnickém kostelíčku, a zapálené svíčky, jejichž světelný odraz se mihotal na barevných prosklených oknech, vytvářely úžasný obraz pro člověka, jehož život se scvrkl na sedmdesát metrů čtverečních tři sta šedesát dní v roce. Nebyl to o moc větší prostor než vězńova cela a možná menší neš pustý ostrov Robinsona Crusoa.
Maminka milovala Vánoce natolik, že je slavila několikrát. Dělali jsme Vánoce doma, na verandě, a dokonce v zahradním domečku, kam jsem mohla mimořádně zajít s hlavou obalenou třemi šálmi. Všude byly stromečky a pod nimi dárky.
I na Velikonoce jsem mohla ny chviličku vyjít do zahrady a hledat velikonoční vajíčka. Maminka mě vždycky navlékla do lyžařské kombinézy a hlavu mi zamotala do tří šál. Jednou byla v dubnu venku strašná zima, a tak zajíček umístil všechny pamlsky po domě, což jsem přijala s úžasem. Všude se válela čokoláda, vajíčka, zajíčci a beránci. Snědla jsem jen malé čokoládové kuřátko a jedno vajíčko, zbytek se schoval na příští rok.
Kdybych nenechala panenky napsat si o vánoční dárky, maminka by vyvolala scénu. Panenky představovaly malé holčičky, o tom se nesmělo diskutovat. Když mi Joseph ukazoval dárky pod stromečkem, neustále opakoval: "Vidíš, nemáš si na co stěžovat! Nemůžeš říct, že bychom tě nerozmazlovali!" Netroufala jsem se přiznat, že bych nejradši ty hračky vyměnila za čtvrt hodiny na čerstvém vzduchu, bez šál a v přítomnosti dětí mého věku.
Kdyby Joseph nebyl pořád pryč, možná by maminku přesvědčil, aby mě nenechávala doma zavřenou. Vůbec si nedovedl představit, co se tu odehrává. Tak proč nic neřekl? Proč mě nebránil?

Když jsem se mu snažila vylézt na klín a pomazlit se s ním, odstrčil mě.
"Slez, jsi moc těžká, bolí mě nohy, mám v nich křeče."
Podle toho, co jsem viděla v televizi, se opravdový tatínek takhle nechoval. Proč mě ten můj nemá rád? Přesto si myslím, že když se vracel z cest a přivážel mi spoustu panenek v lidových krojích, že na mě musel myslet. Ale stejně mě huboval pokaždé, když jsem se snažila přivábit jeho pozornost. On sice byl hodný, jenomže jen tenkrát, když jsem ještě byla malá.
Nemohla jsem mu říct, že ho mám ráda, měla jsem hrozný strach, aby si maminka nemyslela, že ji opouštím, a aby nezačala žárlit. Často mě nutila, abych si mezi nimi vybrala. "Jsi radši s tatínkem, nebo s maminkou? Vím určitě, že máš radši tatínka."
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama