Kapitola 4.-Malé zabité smrtí

24. září 2012 v 14:15 | Isabelle Caro |  Holčička, která nechtěla vyrůst
Joseph na zahradě postavil malý dřevěný domeček, který měl být přesnou kopií domu, v němž jsme bydleli. Instaloval tam část mých hraček - malou kuchyňku a miniaturní stoleček-, abych si mohla hrát s panenkami na večeři. Bylo to překvapení k mým čtvrtým narozeninám. Maminka mi jen zřídka dovolovala přeběhnout těch třicet nebo čtyřicet metrů, které dělily domeček od domu. Když jsem svolení dostala, muselo být krásné počasí a maminka mi zakryla třičtvrtě obličije, nejdřív jednou šálou, pak dvěma nebo třemi, Skončila u pěti. Skrze všechny ty šály, které mě lechtaly v nosních dírkách, mi byly vidět jenom oči. Když jsem měla takhle zavázaný obličej, sotva jsem mohla dýchat. Ale nic jsem neříkala, prtože jsem si myslela, že je to normální.

Od chvíle, kdy mi bylo osm, mi maminka dvakrát nebo třikrát ročně, hlavně na Vánoce, dovolovala, abych s ní šla do hypermarketu. Lidé, kteří nás na parkovištu potkávali, se za mnou otáčeli. Někdy se některý troufalejší člověk zeptal, proč mám hlavu zavázanou šálou a proč ji nemám jako obvykle na krku. Maminka tónem, jenž nepřipouštěl žádnou další diskuzi, odpovídala, že mám hroznou rýmu.
Z pohledů a komentářu, které jsem vídavala a slýchávala, jsem začínala chápat, že je neco špatně. Proč musím mít zavázaný nos a ústa? Nakonec jsem si začala myslet, že nejsem norální já. To vysvětlovalo i skutečnost, že mě maminka nechtěla pouštět do školy.

Kromě učitele na housle Jeana-Marka, té paní, co nám nosila nákupy, a jednoho tatínkova kolegy, který se u nás někdy zastavil mezi dvěma pracovními schůzkami, k nám nechodil nikdo. Jen jednou za rok přijížděla moje prateta. Vozila mi bonbony a mamince dávala peníze. Od hádky s Bobbym jsme už nejezdili na prázdniny. Maminčinu rodinu jsme vídali je na Vánoce, kdy jsme jezdili do Bretaně k dědečkovi a babičce.
Pokaždé, když jsme tam přijeli a babička mě uviděla, vykřikla: "Jak jsi vyrostla!" Matka zabručela: "Ake ne, ale ne."
Nebyla jsem na lidi zvyklá, dokonce ani na příbuzné ne, a byla jsem strašně ostýchavá. Sedávala jsem v koutě a čekala, až mě někdo osloví. To se nestávalo často, protože moji bratranci, synové strýčka Louise, se mnou nemluvili a dospělí hovořili jen mezi sebou. Pouze Jacotte se mnou mluvila, když zrovna netrpěla návalem deprese. Zdálo se, že byla jediná, které se něco nezdálo, protože se mě vyptávala na školu a na kamarády. Maminka mi připravila detailní lži. Dokonce jsem se musela naučit jméno učitelky a křestní jména mých imaginárních spolužaček a vědomě jsem tyto lži šířila. "Jacotte je moc zvědavá," říkavala mi maminka, aby tyto bajky ospravedlnila.
Dědeček byl hodně nemocný, slyšela jsem, jak babička říka, že rakovina už pokročila. Nebyly to moc vedelé Vánoce, ale každopádně to bylo jediné dobrodružství, při němž jsem se dostala z domova. Stačilo, že jsem nemusela trávit dny a noci jen s maminkou. Byla bych šťastná, kdyby cesta trvala ještě déle. Projížděli jsme městečky a vesnicemi ozářenými vánoční výzdobou.
V Arobonne-la-Foret se časro stávalo, že maminka se mnou usnula v mém pokoji, na polštářích, naházených na zem vedle pohovky z ratanu, která mi sloužila jako postel. Stávalo se to, i když byl její manžel doma. Jemu to bylo každopádně fuk.
Maminka se neustále bála, že nastydnu. Nesměla jsem se mýt v koupelně, říkala, že se tam špatně dovírá okno a že je tam průvan. Nesměla jsem tam chodit dokonce ani v létě, když bylo třicet stupňů ve stínu. Maminka mě myla v plastové vaničce pro miminka, postavené uprostřed obýváku. Když mi hlavu namydlila šamponem, na spláchnutí používala minerálku z lahve, protože tvrdila, že voda z kohoutku je moc vápenitá, že po ní tmavnou vlasy a ničí se oči. Pro kho a pro co chtěla, aby se mi vlasy leskly?
Záchod se nacházel v koupelně, a ani tam jsem nesměla chodit. Musela jsem používat nočník pro miminka.
Na noc mi dávala maminka pod pyžamo plínku. Byla jsem už ale dost velká, bylo mi skoro sedm a už dávno jsem se nepočurávala. Ale maminka říkala, že člověk nikdy neví a takhle aspoň bude klidně spát.

K trpasličím slepicím, které se hojně množily, přibyly brzy kočičky, jejichž počet se také neustále rozrůstal. Vídala jsem je, jak si hrají venku, ale nesměla jsem jít za nimi. Někdy maminka jednu přinesla dovnitř a pro mě to byl svátek, protože jsem měle kamarádku na hraní. Ale velmi brzy jsem byla zbavena i téhle radosti, protože kočičky onemocněly. Dostaly nějaký zánět sliznic nebo chytili nějaký kočičí vir. Nesměla jsem se k nim ani přiblížit, protože jim hrozně teklo z očí. Spousta zvířat v domě sloužila mamince jako záminka, že jsme nemohli jezdit na prázdniny. Kdo by se pak o ně staral?
Maminka pořád nutila tatínka, aby kočičky vozil k veterináři, že jsou na tom tak špatně, že nemají šanci se z toho dostat. Já jsem lékaře neviděla od svých čtyř let. Když jsem kašlala nebo když mi teklo z nosu maminka mě ošetřovala léky, které koupila v lékarně. Sama, samozřejmě.
Když se tatínek vracel od veterináře, ptala jsem se maminky, jak se mají malá nemocňátka. Pokaždé mi odpověděla, že se brzy vyléčí. Pak jsem ale rodiče několikrát přistihla, jak mluví o tom, že kočičky jsou mrtvé.

Protože jsem si s kočičkami nesměla hrát, našla jsem si jiné kamarádky: panenky. Nejradši jsem měla ty velké, ty, které připomínaly velikostí skutečná miminka. Byla to krásna fikce. Rozsadila jsem je po dvou, jako bychom byly ve škole, nebo jsem je posadila na pohovku do řady a mluvila jsem na ně, jindy jsem s nimi zase chodila po obýváku a vyprávěla jim, že se procházíme po městě.
Taky jsem je bila. Nejen když neposlouchaly. Bila jsem je před maminkou, aby viděla, jak se musí zacházet se zlobivými holčičkami. Chtěla jsem, aby mě bila, aby mi nasekala na zadek, vařečkou nabo páskem, protože pak by možná přestala plakat a nebyla by tak smutná.
Někdy se stalo, že mi dala facku, prtože jsem řekla sprosté slovo, ale vzápětí už mě tiskla k sobě, až mě málem zadusila, a celou mě pusinkovala. Byla bych bývala radši, kdyby na mě křičela a ne mě tiskla k sobě a plakala. Myslela jsem si, že zasloužím být bita, prto mě musí držet doma zavřenou. V těch řídkých okamžicích, kdy mi dovolila jít ven. tvrdila, že jsem pak mnohem tvrdčí a necitelná. Neuvědomovala jsem si to, ale musela mít pravdu. Často mi opskovsls, že nechodíme ven kůli mně. "V Cannes jsem se každý večer styděla, že musím plakat a křičet, protože jsi nechtěla spát."
Já jsem nikdy neplakala. Chci říct - nikdy před maminkou. Kdybych jí ukázala, jak trpím, bylo by to pro ni strašné. Vynaložila přece tolik úsilí, abych byla šťastná. Čekávala jsem tedy, až usne, a pak jsem ve tmě plakala. Když mi bylo opravdu ouvej nebo když nějaká bolest byla nesnesitelná, kapala jsem vodu do očí panenkám. Znovu a znovu. Nechávala jsem je plakat místo sebe, aby maminka nenápadně pochopila, že mi není do skoku. Ale ona mé počínaní hleděla očima. Opakovala jsem to desetkrát, stokrát, ale nedalo se nic dělat, nevšímala si toho.

Joseph často nebýval doma, a tak maminka neměla kromě mě nikoho, s kým by si mohla povídat. A tak se mnou mluvila tolik, že jsem někdy měla pocit, že jsem jedno velké ucho vyrobené z houby. Nechodily za ní žádné kamarádky a ona jen zřídka chodila do vesnice nebo do obchodu. Neměla auto, jen kolo, aby se dostala tak akorát do vsi, která byla od nás vzálená pět kilometrů. Naštěstí tady byla zásilková služba, takže jsme mohly nakupovat podle katalogu.
Denně nám někdo volal, ale jen tak dvakrát nebo třikrát. Kromě babičky volali hlavně tatínkovi zákazníci. Každý večer maminka nejmíň půl hodiny poslouchala babičku, jak si neustále na něco stěžuje: na dědečkovou rakovinu, která sa proměnila v obecný problém, nebo na Jacottiny deprese, jež se pořád zhoršovaly. Pak babička přešla k neštěstím u sousedů, které deatailně popisovala, a nakonec přišla náboženská tiráda. Když se nadechovala, maminka se ji snažila povzbudit: "To bude v pořádku." Někdy dodala: "Moje dcera je tak šťastná! Stačí se na ni podívat, úplně září." Měla jsem chuť žvát, ale mlčela jsem.
Jacotte volala taky, vždycky pozdě večer, až pozdě večer, až po jedenácté. Mluvila o smrti, o své, která měla brzy nastat, o dědečkově, jež vzhledem k jeho zdravotnímu stavu taky přijede brzo, o svém chatrném fyzickém stavu, o nemocných, které ošetřovala, Druhým tématem hovorů byly její problémy s váhou, které způspbilo množství spolykaných antidepresiv a její nekonečné diety, jež nevyhnutelně spěly k dalšímu přibíraní na váze. Když mamince připadaly její řeči příliš sebevražedné, zavovlala záchranku, aby si pro Jacotte přijela. Ze vzálenosti šesti set kilometrů sotva mohla jednat jinak.
Matka se mi rovněž svěřovala se svými strachy. Často se jí stávalo, že byla vzhůru dlouho do noci a naslouchala sebemenším zvukům. V našem domě bez okenic - byly moc drahé - ji děsilo všechno nové nebo nezvyklé. V takových případech mi řekla, abych šla do svého pokoje, tam mě zamkla na dva západy a pak se odvážila jít ven, "aby se podívala, jestli venku někdo není". Já ji poslechla a pak jsem vyděšeně čekala v pokoji a představovala si to nejhorší.
Maminka mi rovněž vyprávěla o své minulosti i přítomnosti a všechno vždycky pomíchala dohromady.
"Tvůj otec není hodný člověk. To je i jeho vina, že pořád pláču. Pořád je pryč, nechává mě samotnou v domě, kde je průvan, je tu vlhko a zima, prší, a bez auta je odtud všude daleko. On si cestuje, užívá krásného počasí, bydlí v luxusních hotelech, v palácích, jí v restauracích. A má tu drzos posílat mi pohledy! Při jeho způsobu života není divu, že tady tak často zvoní exekutoři. My se tu užíráme a pán si žuje na vysoké noze! A zatímco on se poflekuje, já tu musím zastat všechnu špinavou práci, musím krmit nemocná zvířata a ucpávat díry, aby do tohohle prokletého baráku nefoukalo a nepršelo. Rozpadá se to tu na kousky."
Z jejích slov jsem vyrozuměla, že i moje výchova patří ke špinavé práci.
Maminka své rozrušení stupňovala a pokračovala:
"Přijede si sem, hodí mi špinavé prádlo a nohy si vyloží na stůl. To jediné umí udělat. Dokonce i lahve s plynem musím tahat sama. Vážim padesát kilo a vláčím pětatřicetikolvé bomby, protože dodavatel tvrdí, že kdyby sem zajel s náklaďákem, mohl by tady uvíznout. Není tady nikdo, kdo by mi pomohl. Muži jsou stršně zlí, holubičko moje. Kromě Bobbyho, i když i to je pěkný sobec, stejný jako ostatní. Jenomže on má asponň omluvu, protože je to umělec, velký umělec. Než ses narodila, žili jsme v jeho domě..."
A přesně v tu chvíli začala plakat.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama