Kapitola 3.-Pád

24. září 2012 v 11:00 | Isabelle Caro |  Holčička, která nechtěla vyrůst
Tři měsíce po mém narození pustila Khalifa Bobbyho i Melindu k vodě a přestěhovala se k jinému zpěvákovi, jehož písničky byly v hitparádě ny vyšších pčíčkách.
Další čtyři roky Joseph pracoval pro Bobbyho. Občas jsem si hrávala s Melindou a prázdniny jsme trávili ve zpěvákově domě v Cannes.
Matka mě kojila až do dvou let, což se v předešlém století běžně dělalo, dokud nedošlo k vynálezu sunaru a dětských kašiček. Trávila se mnou spoustu času a odmítala mě posílat do jeslí a do školky, protože tvrdila, že jsem na to moc malá. Jediné dítě, s nímž jsem se stýkala, byla tedy Melinda. Ale kromě této výjimky jsem prožívala spokojené dětství a cítila jsem se šťastná.

Většina z toho, co dnes vím, pochází z vyprávění maminky a Josepha. Moje osobní vzpomínky, nezávislé na tom, co mi řekli, sahají někdy do doby, kdy mi byly dva roky. Nejedná se o žádné dlouhé sekvence, spíš o poněkud mlhavé momentky.
Pamatuji se na zahradu v Arbonne-le-Foret v dobách, kdy tam byly záhony a květiny, na lesy nacházející se kolem, na zvířata - japonské slepice, kachny... A na hrubě postavený dům ještě předtím, než se v něm všude objevily praskliny a než se začal kácet.
Pamatuju se na svou matku s velkýma, tmavě nalíčenýma očima, krásnou a veselou, jak mě tiskne k sobě a zahrnuje polibky.
Pamatuju se na Josepha, jenž často odjížděl a vracel se s plnou náručí hraček.

Ale skoro vůbec si nepamatuju na Bobbyho, kromě některých večerů v Arbonne-la-Foret, kdy Josepha poslal někam na cesty jako předvoj na místa, kde měl koncertovat, nebo na nákup materiálu k vybudování soukromého rádia, což byl poslední zpěvákův rozmar. Ležala jsem v postýlce. Probudil mě nějaký hluka a já začala plakat. Matka mě přišla utešit: "Neboj se, to je jen Bobby. Spinkej dál, srdíčko, jsem tady." Později jsem slyšela hudbu. Většinou šlo o písničky našeho nočního hosta.
Ale jednou večer hrála celé hodiny jediná deska: Letí čas od Léa Ferrého. Skrz akvárium, které oddělovalo můj kout od zbytku pokoje, jsem rozeznávala matku, jak svírá svůj idol v náručí. Po její tváři pomaličku stékaly slzy.Plakala štěstím, nebo zármutkem? Nevím, ale jisté je, že to noc jsem v našm domě viděla Bobbyho naposledy. Zdá se mi, že to bylo poslední jednání milostného vztahu mezi Magdeleine a jejím idolem.
Od té chvíle se vyhýbala jeho domu v Babizonu a udržovala s ním jen velmi řídké kontakty. Ale uchovala si lásku k bývalému milenci i k jeho písničkám, které provázely celé moje dětství.

Když mi matka popisovala toto období, líčila ho, jako by šlo o zlatou dobu, a já si ji tak ve svých vzpomínkách uchovala. Život by krásný, i kdýž rodiče neměli moc peněz. Jedla jsem, kdy mi hlad poručil a v dostatečném množství. Maminka pravidelně vařila. Nebyla jsem vysloveně vybíravá, ale měla jsem ráda hrachovou kaši, těstoviny s holandským řízkem, obalovanou rybu, zkrátka všechno, co mají děti rády. Na fotografiích jsou ostatně vidět moje naducané tvářičky a úsměv šťastného dítěte.
Všechno šlo dobře až do jarních prázdnin, které v roce 1986 připadly na únor. Ještě mi nebyly sni čtyři. Strávili jsme je jako obvykle v Bobbyho domě v Cannes, kam zpěvák odjel na festival Midem.
Ten rok tam byli ještě další hosté, manželský pár, s nimiž se Bobby kamarádil. Manželka měla se zpěvákem rovněž milostný vztah a jediný, kdo si toho zřejmě nevšiml, byl její manžel. Zpátky do Arbonne-la-Foret jsme se měli vracet v Bobbyh autě, naloženém drahými elektronickými klavíry, které si Bobby v okolí nakoupil.
Před odjezdem se mí rodiče rozhodli zajet si na pláž a naposled se vykoupat. A mezitím, co se po koupání na pláži sušili na sluníčku, zloději vypáčili u auta zadní dvířka a ukradli všechny hudební nástroje, naše zavazadla i mé hračky. Tato krádež měla pro mě dramatické následky. Přestože Bobby několikrát Josephovi opakoval, aby před odchodem z auta zapnul alarm, Joseph na jeho rady nedbal. Když se zpěvák dozvěděl, že zloději ukradli hudební nástroje, strašně se rozčílil. "Nepůjdu se válet na pláž, když mám auto plný nástrojů!" řval. Nazval Josepha všemožnými mény a vmetl mu do tváře, že už tady nechce ani jeho, ani Magdeleine nikdy ani vidět.

Návrat do Paříže byl pochmurný. Matka se uzavřela do zasmušilého mlčení, přerušovaného pouze salvami nadávek na manželovou adresu. Seděla na zadní sedačce a tiskla mě k sobě. Cítila jsem, jak se jí hruď zdvihá vzlykotem, a na čelo mi kapaly její slzy. Hustá doprava zpomalila jízdu lyonským tunelem Fourviére a pak se auto začalo přehřívat. U stanice mýtného se z motoru začal valit hustý kouř a vzápětí z něj vyšlehly plameny. Začala jsem řvát hrůzou. Joseph vyletěl a auta jako čertík z krabičky a vrhl se dozadu, aby mě vytáhl. Jenomže dvířka se zasekla. Když matka viděla, že nás ohrožuje požár, začala ječet. Zámek zloději poškodili a trvalo několik desítek vteřin, než se Josephovi podařilo dveře odblokovat. Můj mazlíček, můj plyšový králíček, který jediný unikl krádeži, zůstal vevnitř. Přiběhl jeden automobilista s hasicím přístrojem a pomohl oheň uhasit dřív, než plameny mého králička pohltily. Trvalo několik hodin, než jsem se uklidnila a přestala plakat. Do Paříže jsme dojeli vlakem. Ještě dlouho potom se mi při nočních můrách zjevovaly plameny.

Od toho dne se můj život rázem změnil. Matka upadla do hlubokých depresí. Joseph, jenž neměl seriózní předpoklady k žádné práci, si musel začít hledat zaměstnání. Jako Adam a Eva vyhnaní z Ráje si museli rodiče v potu tváře vydělávat na chleba a čelit tvrdé realitě materiálního nedostatku. Byl konec s relativně bezstarostným životem zaštítěným odrazem Bobbyho slávy. Nastal čas temnot a bolesti, osamělosti a uzavřenosti.
Josephovy obchodní cesty se změnily v trvalou nepřítomnost. Prodával radiopřijímače po celé Francii a domů se vracel jen na víkend někdy pouze jednou za čtrnáct dní. Maminka odmítala chodit ven dokonce i na nákupy a trávila veškerý čas pláčem, skoro se nelíčila a nestarala se ani o oblečení. "Už žiju jen pro tebe, jsi všechno, co mi zůstalo, jsi jediný důvod mého života," opakovala mi bez přestání.
Byl to naprostý rozklad. Kdysi tak pečlivě udržovaný dům se proměnil v naprostou špeluňku. Matka jen občas vyluxovala mezi hromadami prádla a harampádí, které se všude válelo. Nedokázala třídit a vyhazovat odpadky a nechávala si spoustu starých a nepotřebných věcí. V domě se usídlily prach a nepořádek a do nich se promítl náš soukromný chaos, jemuž jsme propadli.

I mě nakazil matčin smutek a její utrpení. Nechápala jsem, co se děje a proč se náš život tak najednou změnil. Proč maminka pořád pláče? Udělala jsem něco ošklivého? Moje otázky zůstavaly bez odpovědi, protože jsem se je neodvažovala mamince položit ze strachu, abych ji neublížila. A nikoho jiného, s kým bych si mohla promluvit, jsem neměla, protože z domova jsem vycházela jen velmi zřídka.
Musela jsem zůstavat doma, zatímco se maminka dívala na televizi, protože "vzduch způsobuje, že děti rostou", aspoň taková byla její záminka. A poslední věc, po níž maminka toužila, bylo, abych vyrostla. Chtěla, abych napořád zůstala malou holčičkou, jako v dobách, kdy ona byla šťastná. Dokonce ze svého okolí odstranila všechny stojací i náramkové hodinky i kalendáře, zkrátka všechno, co ukazovalo ubíhajíci čas.
Řada matek, když jejich chlapečci a holčičky začnou dospívat, s nádechem nostalgie říka: "Ach, děti rostou moc rychle! Jsou tak rozkošné, když jsou malé!" Něketré dokonce přiznávají, že dávají přednost miminkům. Ale většina dřív nebo později rezignuje a smíří se stím, když vidí vyrůstat plod svého lůna. K mému neštěstí se s tím moje maminka nesmířila.

Naposled mě zavedla k dětskému lékaři ještě předtím než zlodeji vykradli Bobbyho auto. Lekář si mnou váhu a výšku poznamenal do zápisníku a do mé zdravotní knížky napsal komentář, který u maminky vyvolal úšklebek: "Holčička bude stejně vysoká jako její otec". Maminka mě často měřila a zaznamenávala si mé míry na zárubeň u kuchyňských dveří. Čárka byla vždycky výš než poslední záznam a ona pokaždé s hlubokým povzdechem řekla: "Ach, zasa jsi o centimetri vyrostla!" Jako by šlo o nějakou katastrofu. Snažila jsem se nepozorovaně ohýbat, krčila jsem nohy, abych minimalizovala nebo úplně zatajila svůj růst.
Každý večer jsme se spolu modlily. Když jsme odříkaly Zdrvávas Maria, matka dodávala: "Prosím tě, Panenko Marie, udělej, ať moje holčička zůstane malá." Pak trvala na tom, abych její přání zopakovala po svém: "Požádej Ježíška, ať tě udělá malou holčičkou, jako jsi byla předtím." Amen...
Co je špatného na tom vyrůst? Maminka mi to nikdy nevysvětlila a já jsem se neodvážila zeptat.

Když se Joseph někde zdržel, maminka k nákupu oblečení a někdy i potravin používala objednávkové katalogy. Jinak to byl on, kdo v sobotu odpoledne chodil nakupovat, protože my dvě jsme zůstavaly celý týden zavřené doma. Hlavně já. protože maminka občas vyšla na dvůr nakrmit slepice. Jednalo se o speciální druh slepic, původem z Japonska, které měly kuřata malého vzrůstu. Přesně takové choval Bobby v jednom koutě své zahrady pro potěchu oka. Maminka mi objednávala šaty, které mi byly malé, a když mi bylo šest, kupovala věci na čtyřleté dítě. Totéž platilo o botách, vždycky objednávala o jedno nebo dvě čísla menší. Dělala to tak důsledne, že jsem dlouho veřila, že je normální, když člověka bolí nohy, obuje-li si boty.

Obvykle se Joseph vracel domů v pátek večer. Vstával pozdě a potom šel do pekařství pro chleba. Někdy se mě ptal, jestli nechci jít s ním. Ale já jsem si netroufala neposlechnout maminku, rozzlobit ji, nebo rozplakat. A tak jsem odpovídala: "Ne, radši zůstanu doma."
Muž, kterému jsem dál říkala tatínku, se před i po návštěvě hypermarketu díval na televizi. Během týdne hodně pracoval a já jsem se snažila být potichu. Jinak začal křičet na mě i na maminku, ať mě kouká utišit. Řval, že dře jako mezek, aby vydělal na živobytí, takže minimum, co pro něj můžeme udělat, je nechat ho odpočívat. Když bylo maso studené nebo brambory rozvařené, následovala stejná písnička, jes s jiným refrénem. V takových případech to odskákala jenom maminka. Někdy když mu maminka něco odsekla, nebo když jsem já zopakovala nějaké hrubé slovíčko, kteé jsem zaslechla v televizi, převrhl stůl a vůbec se nestaral, co na něm je a co se v hrozném rachotu rozbíjeného nádobí tříštilo o dlaždičky.
Ale když jsem viděla, jak si v pondělí ráno chystá svou cestovní tašku a jak nadáva mamince, že mu špatně vyžehlila košili, zmocňovalo se mě zoufalství. Ať byl jakkoliv cholerický a ať mi projevoval sebemíň lásky, bála jsem se chvíle, kdy odjede a já zůstanu sama s maminkou. Bylo to tak silé, že při pouhém slově "pondělí" se mi zvedal žaludek. S maminčinou pomocí jsem otce překřtila na "Pondělí", aby se mi nedělalo tak špatně, když jsem to slovo vyslovila.
Neodvažovala jsem se tatínkovi říct, že matka celou dobu neustále pláče a že mi zakazuje chodit si hrát ven. Milovala jsem maminku a nechtěla jsem Josephovi poskytnout záminku, aby se na ni tozzlobil. A pak, ona přece věděla nejlíp, co je pro mě dobré, ačkoliv mně připadalo strašné takhle žít. Říkala jsem si, že přece musí mít dobré důvody, aby mě držela zavřenou doma.

Jak jsem se nudila! I když jsem měla spoustu hraček - tuny a vagony hraček. Hlavně panenky a plyšáky. Klasické panenky s růžovými tvářičkami, mluvící i žvatlající, nikoliv barbíny oblečené jako manekýnky, protože maminka říkala, že jsou oříliš vulgární. Ale Bobby mi jednu takovou dal a já ji měla moc ráda. Nepřipadalo v úvahu, abych chodila do školy, protože jsem se nejdřív musela naučit na housle, a to je nástroj, na který se člověk musí začít učit už jako hodně malý. Později se díky houslím určitě dostanu do televize, tak mi to aspoň maminka říkala.
Zatím k nám každé úterýý, od deseti do jedenácti chodil Jean-Marc a dával mi hodiny na housle. Koupili midětské housličky, velikostí odpovídající čtyřletému dítěti. Můj učitel nebyl ani moc vzdělaný, ani toho po mně nevyžadoval. Trvalo celé měsíce, než se mi podařilo vyloudit z housliček tón, který by nepřipomínal kočku, kterou někdo tahá za ocas.
Tatínek našel spojení na Jeana-Marka v jednom bezplatném časopisu, který ležel na pultu v pekařství v Arbonne-la-Foret. Ve skutečnosti to nebyl učitel houslí, ale učitel hudební výchovy pro nejmeší děti. Podle něj nebyl struna sol a struna la, ale struna nebe a struna země. Žádné solfeggio nebo partitura, jen obrázky pověšené na dveře. Vždycky mi ukázal, jak něco krátkého zahrát, a já po něm jen opakovala gesta. Připomínalo to víc pantomimu než cokoliv jiného. Ale to bylo jedno, protože to bylo velké a často jediné rozptýlení za celý týden. Jinak jsem vídala jen paní z obchodu, která nám nosila věci, co si maminka objednala. Její návštěva vždycky rozzářila celý den, ale k tomu docházelo jen třikrát nebo čtyřikrát ročně.

Protože maminka byla učitelka, rozhodla, že mě bude učit doma.
"Doma je to mnohem lepší, kuřátko moje. Škola není žádná legrace, víš? Máš štěstí, že tamnemusíš chodit. Jsi ráda, že můžeš zůstat s maminkou?"
"Ano, maminko."
Co jsem mohla odpovědět jiného ženě, která mě tolik milovala a která tolik trpěla? Nemohla jsem ji přece zbavit posledního štěstí, jež jí ještě zbývalo. A i kdybych odpověděla ne, myslím, že by se stejně nic nezměnilo. Nejdřív by plakala a pak by mi vysvětlila, že ví nejlíp, co je pro mě dobré, že je moje maminka a že mě má moc ráda.
Já ji měla taky moc ráda, ze všech svých sil. A chtěla jsem jen jediné: aby se ji vrátil úsměv.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama