Kapitola 1.-Kultura neštěstí

20. září 2012 v 11:12 | Isabelle Caro |  Holčička, která nechtěla vyrůst
Žila jednou krátce po válce v katolické Bretani jedna chudá rodina. Otec Yvon s plícemi sežranými tuberkulózou, kterou si přinesl z pracovního tábora, vydělával horko těžko na živobytí jako železničný dělník. Matka Jeanne, velice zbožná žena, která nikdy ráno v šest nezmeškala mši v místním kostele, roznášela jídlo v hospodě, kde se s Yvonem seznámila. Život byl tvrdý a něštěstí se nikdy nepotulovalo daleko.
Na koncičtyřicátych let se Jeanne stala ženou v domácnosti a Yvon pohřbil jejich druhou holčičku, skoro ještě miminko, staré teprve osmnáct měsícu.Umřela na záškrt, protože nemohla kvůli nastuzení dostat včas vakcínu. Jeanne v drobném mrholení, které měnilo perspektivy vesnického hřbitova, usedavě plakala do rytmu hlíny dopadajíci na malou bílou rakev.Yvon, jemuž bolest zbrázdila tvář už tak poznamenanou čtyřiatřiceti přetěžkými roky, ji podpíral. V tu chvíli ani jeden z nich ještě nevěděl, že v Jeannině břiše už započal nový život. Bude to další dcera, kterou pokřtí jménem Magdeleine. Právě ona přivede o třiatřicet let později na svět mě.
Rodinu v roce 1952 doplní ještě syn Louis. Štěstí rodičů, že konečně mají syna, bude mít jen krátke trvání, protože Louis ve čtyřech letech onemocní dětskou obrnou. Přestane chodit, dýchat bude jen s obtížemi, což lékaře přinutí umístit mu do plic na několik měsíců přístroj, který mu dýchaní umožní. Nemoc představovala pro rodinu, už tak sužovanou životem a válkou, hrozný šok, Invalidita nejmladšího potomka ještě mobilizovala matčinu starostlivost a akcentovala její pobožnost. Mezitím se obě dcery, Jacqueline, jíž se říkalo Jacotte, a Magdeleine, začaly cítit poněkud odstrčené. Starší si pak po celý život v sobě uchová nezahojitelný smutoek, mladší, moje budoucí maminka, si z tohota takřka zolovského dětství odnese nevyčerpatelnou schopnost přitahovat k sobě neštěstí.
Přesto mohla svému osudu uniknout. Bylo jí sedm, když její malý bratříček onemocněl a matka ji poslala k tetě. Teta sice nemohla mít děti, ale byla to žena srdečná a o malou Magdeleine se starala jako o vlastní. Strýček byl hodný člověk a měl veselou povahu. I on byl šťastný, že se jim řízením Boží prozřetelnosti dostalo dítěte. Magdeleine je měla oba moc ráda a byla by u nich určitě velmi šťastná, kdyby její štěstí brzy nezakalila myšlenka na matku, která se sama musí starat o chromého syna, velkou sestru trpíci depresemi a o náladového manžela. Co se doma děje, zatímco ona si klidně skáče přes švihadlo na zahradě tetina domu? Doufejme, že nikdo neumřel. Každé ráno čekala na příchod pošťáka. Jakmile poznala doleva nakloněné drobné písmo své matky, začala se při otvírání obálky třást strachem. Rychle očima přelétla řádky, aby se ujistila, že k žádne katastrofě nedošlo. Ae ani skutečnost, že tam žádna špatná zpráva nebyla, ji nijak neuklidnila, protože jestli nepřišla dnes, přijde zítra nebo pozítři. Štěstí má jen krátke trvání, říka staré bretonské přísloví. Matka se s ním ztotožňovala.
Za rok se vrátila domů. Vládla tam dusná atmosféra. Jacotte, která musela přerušit školu a jít pracovat, aby pomohla rodinnému rozpočtu, dál vlekla životem svůj smutek. Otcův zdravotní stav se nadále zhoršoval a bratrův nezlepšoval. Potřeboval zvláštní péči, kterou vesnice poskytnout nemohla. Nejbližší rehbilitační centrum se nacházelo v pětačtyřicet kilometrů vzdáleném Brestu, což bylo příliš daleko, než aby se tam s chlapcem mohlo jezdit třikrát týdně, jak rodině doporučoval doktor. A tak rodina opustla dům stojíci u lesa, který otec dostal od dráhy, a přestěhovala se do vlhkého přízemí pochmurného městského činžáku. Kvůli obrně nic jiného než přízemí nepřipadalo v úvahu. Dcerám se tam vůbec nelíbilo. V hlučném okolí, v němž převládaly jen strohé linie cihel a betonu, žilo příliš mnoho neznámých lidí.
Magdeleine poslali do cirkevní školy řízené řádovými sestrami a navštěvované většinou měšťanskými dětmi, které se s stou proletářskou holkou neráčily kamarádit. Cítila se tam ještě osamocenejší než kdikoliv předtím. Nemohla si zvyknout na chlad spolužáků a neustály smutek řádových sester. Otec kašlal čím dál víc. Matka se modlila jako posedlá, plazila se po kolenou po pokoji a plynule střídala "Otče náš, jenž si na nebesích" s "Panno Marie,matko Boží". Jako kdyby doufala, že Boha svým naříkaním dojme a On vráti Louisovi nohy a Yvonovi spraví poškozené plíce... A protože její vlastní nemocní jí nestačili, hledala nášup neštěstí jinde, a proto se rozhodla stát se ošetřovatelkou onkologických pacientů. Magdeleine se třásla hrůzou, že se matka při té své charitativní činnosti také nakazí. Mohli ji horem dolem ujišťovat, že se nejedná o nakažlivou chorobu, má budoucí matka nechtěla nic slyšet. Věda, logika a zdravý rozum si v její mysli stravované hrůzou a přesvědčením, že neexistuje jiný osud než neštěstí, schůzku nedaly.

Rodina žila prakticky neustále v nemoci a v přítomnosti smrti. Nikdo se tam moc často nesmál; na jejich životě nebylo nic veselého, byla to jen bolestná cesta plačtivým údolím. Ani radost, ani volný čas, jen dřina, náboženství a smysl pro povinnost. Na Popeleční středu se všichni žehnali křížem a na Velký pátek drželi půst. Jejich život probíhal v rytmu katolického kalendáře. Yvon vzal Louise na pouť do Lourdes. Jeanne ani děvčata s nimi nejely, protože to bylo moc drahé. Žádny zázrak se však nekonal. Chlapec se vrátil s kovovými dlahami na atrofických nohách a s holemi, které mu za cenu nesmírného úsilí umožnovaly trochu pohybu.
Ve dvanácti letech onemocněla Magdeleine silným kloubovým revmatizmem, což byla v té době vážna nemoc; dětské obrně však konkurovat nemohla. Na dlouhé měsíce nahradily školu domáci úkoly. Jak uvidíme později, tato epizoda ovlivnila i můj život. Řádové sestry jí pomáhaly překonat výpadek ve škole, který trval celkem rok. Po pobytu v ozdravovně konečně Magdeleine pokračovala v normální školní docházce. Během nemoci vyrostla a stala se z ní krásna mladá dívka s dlohými hnědými vlasy a velkýma modrýma očima. Kolem její dokonalé postavy se začali točit chlapci, ale ona si jich nevšímala, protože podle církevních principů si musela uchovat panenství až do svatby.

Maturitu složila Magdeleine s úspěchem a sestry jí nabídly, aby se u nich stala učitelkou. Jak bylo tehdy zvykem, šla 14. července na hasičský bál, kde si všimla chlapce se zelenýma očima, kterého zpočátku kvůli jeho vysoké postavě (meřil víc než sto devedesát centimetrů) považaovala za Američana, a myslela si, že slouží v některých amerických kasárnach v okolí. Po očku ho pozorovala a neodvažovala se k němu přiblížit. Když nazítři vezla Louise k lékaři, potkala ho znovu. Ukázala ho bratrovi, ale ten ji vyvedl z omylu: "Ne, není to Amerikán, je to Bretonec jako ty nebo já. Znám ho, chodí se mnou do třídy. Jmenuje se Joseph Le Gouen."
Magdeleine bylo dvacet, Josephovi sedmnáct. Věkový rozdíl jim nebránil v rychlém sblížení, protože i Joseph si všiml krásne brunetky, kterou zpod přivřených očí pozoroval ten večer, kdy se konal ohňostroj. Pocházel z měšťanské rodiny, jeho otec pracoval v bance Crédit agricole, měl tři bratry a jednu sestru.
Joseph měl prořízlou pusu. Magdeleine chyběla sebedůvěra, a tak hltala jako sladkou šťávu všechny komplimenty, jimiž ji její nápadník zahrnoval, když mluvil o její kráse. Lyricky popisoval budoucnost, která byla tak zářivá, až se Magdeleine točila hlava, a zítřek. do něhož vejdou ruka v ruce, jí připadal úžasný. Vydají se n cestu kolem světa, vlakem, letadlem, na koni, a možná dokonce i v balonu.
Výsledek? Vzali se o dva roky později, v roce 1971.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Demi Demi | Web | 20. září 2012 v 15:17 | Reagovat

Wow. Úžasné! Kedy bude pokračovanie? =D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama